Šáršulčiny stránky na Blog.cz

Živé ploty

Význam živých plotů

Termín výsadby živých plotů

Výsadba dřevin

Následná péče o živý plot

Stříhání živých plotů

Dělení živých plotů

Tvarované živé ploty

Volně rostoucí živé ploty

Dřeviny vhodné pro výsadbu živých plotů

Stále zelené dřeviny a jehličnany

• Thuja occidentalis - Zerav západní
  

• Juniperus communis - Jalovec obecný

• Taxus baccata - Tis obecný
• 

• Buxus sempervirens - Zimostráz

• Chamaecyparis lawsoniana - Cypřišek

Opadavé dřeviny

• Corylus avellana - Líska obecná
  

• Ligustrum vulgare - Ptačí zob obecný
  
• 

• Acer campestre - Javor babyka
• 

• Spirea wanhoutei - Tavolník
• 

• Crataegus laeviegata - Hloh
• 

• Pottentila fruticosa - Mochna křovitá
• 

Až to uvidíte,tak to nepochopíte. Je to něco tak náááádherného a úúúžasného až přechází zrak. No prostě nádhera.

Tak co líbilo se? No pro mě je to něco tak neskutečného.

Aloe vera (Aloe)

Aloe vera je bezproblémová pokojová rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Aloe arborescens, Aloe barbadesis, Aloe variegata, Aloe vera.
POPIS:
Sukulentní rostlina, která tvoří nebo netvoří stvol, nebo je rozvětvená jako keřík. Listy jsou masité, šťavnaté, tvořící hvězdice, někdy dvojřadé, jindy jsou umístěny samostatně. Květenství jsou jednoduchá nebo mají rozvětvené střapce. Květy jsou načervenalé, žluté, krémové nebo bílé, mohou být i na stopce. Okvětí je kroužkovité, trubkové. V zimě se Aloe uchovává při teplotách 10 až 12° C a přiměřeně ji zavlažujeme. V létě je nezbytné doplňovat minerální hnojiva každé 2 až 3 týdny. Protože Aloe vyžaduje určité množství přímých slunečních paprsků, doporučuje se ho situovat na parapet okna, směřujícího na jih. Postřikovat rostlinu není nutné, zato je nutný čerstvý vzduch, v létě je třeba místnost větrat. Používá se směs zemin: kompostu, listové půdy a písku (v poměru 1:1:1,2). Rozmnožují se semeny nebo řízky.
ČELEĎ:
Liliaceae, liliovité.
PŮVOD: Jižní Afrika.
UMÍSTĚNÍ:
Plné slunce.
ZÁLIVKA, HNOJENÍ:
Zaléváme přiměřeně, přemokření rostlině škodí. V létě je nezbytné doplňovat minerální hnojiva každé 2 až 3 týdny.
MNOŽENÍ:
Rozmnožují se semeny nebo řízky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Stonek vytáhlý a znetvořený:
V zimním období bývá příčinou příliš mnoho vody. V období léta je pak nejčastější příčinou málo světla. Květináčem občas otočte, aby byl růst rostliny stejnoměrný.
Hnědé měkké skvrny:
Příčinou je houbová skvrnitost listů. Použijte systémový fungicid a místnost, ve které sukulent je, více větrejte.
Náhlá ztráta listů:
Příčinou je příliš studená voda nebo v letním období také nedostatek vody.
Hnědé suché skvrny:
Příčinou je zcela jistě nedostatečná zálivka. Mějte na paměti, že sukulenty potřebují v letním období zálivku dosti bohatou.
Zvadlé a vybledlé listy:
Příčinou je přelití rostliny, a to především v zimě.
Hniloba základu, úhyn stonku:
Příčinou je hniloba báze stonku v důsledku přelití rostliny, a to především v zimě. Vrchní část stonku rostliny můžete použít k jejímu množení. V zimě vhodně upravte zálivku a povrch substrátu překryjte vrstvou kamenné drtě.
VAROVÁNÍ:
Vyžaduje určité množství přímých slunečních paprsků.

Asparágus (Asparagus Sprengeri.)

Asparágus je nenáročná rostlina s krátkými listy a bílými květy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Asparagus acutifolius, Asparagus densiflorus, Asparagus densiflorus 'Meyeri', Asparagus setaceus 'Pyramidalis', Asparagus falcatus, Asparagus 'Sprengeri'.
POPIS:
Jeho domovem jsou vlhké oblasti Východní a Jižní Afriky. Je to velmi nenáročná rostlina, nevyžaduje žádné speciální podmínky. Listy připomínají krátké, na omak měkké jehly, které přidávají rostlině na kráse. Má bílé květy, které příjemně voní. Plody jsou červené bobule s černými semínky. Rostlina má ráda světlo, ale vydrží i zastínění. Dobře roste v teplé místnosti, chráněné před přímým sluncem. Dobře zavlažujte, ale pozor, aby v misce pod květináčem voda nestála. Také ho často postřikujte, je náchylný na suchý vzduch. V zimě zavlažujeme méně a teplotu snížíme na 12-15°C. Na jaře a v létě ho každý týden hnojíme. Za příliš suchého vzduchu, za vysoké teploty nebo při nedostatku světla listy asparágusu žloutnou a usychají. Na listech se také mohou od přímých slunečných paprsků objevit hnědé skvrny. V menších květináčích asparágus roste 3 až 4 roky, je však nutné ho přesazovat nebo dělit, protože kořeny zabírají celý květináč. Jestliže zkrátíte výhonky asparágu, pak přestane růst. Rozmnožují se semeny a dělením trsu. Při přesazování a dělení je třeba dávat pozor, aby se nepoškodily kořeny. Také se nedoporučuje dělit oddenky na malé části. Při rozmnožování semeny se vysévají na jaře do lehké země a zakrývají neprůhledným materiálem, protože semena asparágu vyrůstají ve tmě. Pěstuje se v zemní směsi, složené z kypřené kompostové půdy,listové půdy, rašeliny a písku (v poměru 1:1:1:0,5).
ČELEĎ:
Liliaceae, liliovité.
PŮVOD:
Východní a Jižní Afrika, Asie.
TEPLOTA:
Mírná nebo nízká, u většiny asparágusů okolo 15-18°C. Zimní minimum je 10 °C, ideálně 10-14°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlomilná, nejlepší je stanoviště na parapetu severo-východního nebo severo-západního okna. Jestliže se rostlina nachází v pokoji za tylovým závěsem, potom je její místo u východního nebo západního okna; jestliže je okno jižní, rostlina se umisťuje raději až v určité vzdálenosti od okna. V zimě potřebuje více rozptýleného světla, rostliny se přemisťují blíže k oknu.
ZALÉVÁNÍ:
V zimě (od listopadu do února) se zalévá mírně, od jara se zálivka zvyšuje. V létě můžeme vodu zanechávat také v miskách pod květináčem.
VLHKOST VZDUCHU:
Má ráda vlhký vzduch. Někdy asparágus nerozkvétá jenom proto, že je v prostředí příliš suchý vzduch. Jestliže se rostlina nachází v blízkosti ústředního topení nebo komínu, malé lístečky začínají žloutnout a opadávat a rosení nepomůže, bude nutné umístit rostlinu dál od zdroje teplého vzduchu.
PŘESAZOVÁNÍ:
Asparágus potřebuje prostornou nádobu a lehkou výživnou zeminu z listovky, pařeništní zeminy a drnovky s pískem. Při přesazování se nesmí poškodit kořenová soustava. Pokud se však kořeny rozrostly velmi bujně, je nutné pečlivě otrhat hlízky rukama tak, aby se kořenová soustava zmenšila přibližně na třetinu. V období aktivního růstu se přihnojuje.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Výsevem semen (v březnu až dubnu), která lehce dozrávají, a dělením keře. Při dělení se rostlina opatrně vytahuje z květináče. Dělí se na 3 až 4 části tak, aby každá měla alespoň jeden nadzemní výhonek. Každotýdenní hnojení v létě napomáhá dobrému růstu a hojnému kvetení. Staré rostliny s oschlými výhonky je nejlepší omladit dělením oddenku, předem se však provede ořezání.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice, svilušky, štítenky při příliš suchém a teplém přezimování. Bývá napadán roztoči. Asparágusy těžko snáší ochranné prostředky.
VAROVÁNÍ:
Bobulovité plody jsou jedeovaté.

Begonie, kysaly (Begonia)

Existuje mnoho druhů begónií (kysaly) a všechny jsou svým způsobem nádherné.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Begonia semperflorens, Begonia glaucophyla, Begonia lorraine, Begonia tuberhybrida.Begónie ozdobné květem- Begonia x elatior, Begonia 'Alma', 'Renaissance', Schwabenland', 'Susi', 'Goldstar', Begonia limmingheana, Begonia corallina, Begonia serratipetala, Begonia metallica, Begonia egregia, Begonia coccinea, Begonia 'Comte de Miribel'.
POPIS:
Existuje mnoho druhů begonií a všechny jsou svým způsobem nádherné. Patří k nim jak druhy ozdobné listem, tak druhy ozdobné květem. Begonie jsou krásné pokojové rostliny s dužnatými, poněkud pokroucenými listy. Na stopce jsou samčí i samičí květy. Ze samičích květů se nad okvětními lístky tvoří trojpouzdrá tobolka. Většina begónií, když se jim vytvoří příznivé podmínky, kvete celé léto, mohou kvést i na podzim a dokonce v zimě. Všechny begonie se dělí do dvou základních skupin: na begonie ozdobné květem a begonie ozdobné listem.
Begonie ozdobné květem:
Jejich hodnota spočívá v kráse a bohatství květů. Mezi begonie ozdobné květem patří stálezelené rostliny, které je možné po celý rok pěstovat v pokojových podmínkách, jako například begonie stálekvetoucí. Jedněmi z nejefektněji kvetoucích begónií jsou begonie pěstované z hlíz, což jsou hrnkové kultivary, jako například hybridy begonie lorraine a hybridy begonie elatior. Tyto rostliny po odkvětu uvadají a obyčejně se vyhazují. Begonie rostoucí z hlíz kvetou v létě a na podzim (při dobré péči od jara do prosince), na zimu ztrácejí listy. Na podzim, když přecházejí do období vegetačního klidu, je méně zaléváme a po opadání listů je přestáváme zalévat úplně. Z hlíz očistíme zeminu a uschováme je v bedně s pískem v chladné místnosti. Při přezimování hlíz v květináči při pokojové teplotě je občas pouze mírně zaléváme, aby nedošlo k jejich zahnívání.
Begonia corallina je velká keříčkovitá rostlina se vzpřímenými stonky. Listy mají protáhlý, vejčitý tvar se zašpičatělými konci a zoubkovanými okraji, jsou dlouhé až 15 cm. Povrch listu je zelený s bílým žíháním nebo skvrnkami. Sytě růžové kvítky tvoří mnohočetná hroznovitá květenství.
Begonia coccinea je velká, málo rozvětvená keříčkovitá rostlina se vzpřímenými stonky. Listy jsou podlouhlé, vejčitého tvaru se zpeřeným okrajem, dlouhé až 12 cm. Povrch listu je hladký a lesklý, světle zelené barvy. Sytě červené kvítky tvoří latu.
Begonia glaucophyla je keříčkovitá, dobře rozvětvená rostlina s převislými výhony. Listy vejčitého tvaru se zahnutými konci a lehce zpeřeným okrajem jsou dlouhé maximálně 12 cm. Povrch listu je hladký, sytě zelené barvy, zrubu načervenalý. Červené kvítky o průměru asi 1,5 cm tvoří hrozen.
Begonia semperflorens (stálekvetoucí) je nevelká keříčkovitá rostlina. Kulaté listy, na krajích lehce sklopené, mají délku až 6 cm. Na povrchu je list světle zelený, ale může být i tmavě zelený s načervenalým odstínem. Kvítky o průměru až 2,5 cm mohou být jednoduché nebo složené, bílé, růžové nebo červené barvy, tvoří latu na krátké stopce.
Begonia Lorraine patří do skupiny hybridů. Rostliny tvoří nevelké keříky se slabými stonky, vysoké maximálně 50 cm. Kulaté listy jsou na okrajích zpeřené, průměr mají až 10 cm. Povrch listu má zelenou až tmavě zelenou barvu. Jednoduché nebo složené, bílé, růžové nebo červené kvítky na krátkých stopkách o průměru přibližně 2,5 cm tvoří latu.
Begónie skupiny elatior Begonia Elatior patří do skupiny hybridů. Rostliny tvoří nevelké keříky vysoké až 35 cm. Kulaté, na okrajích zoubkované listy o průměru až 10 cm rostou na načervenalých tenkých stoncích. Povrch listu je zelený. Bílé, růžové, červené aj. kvítky s průměrem přibližně 5 cm, na krátkých stopkách, tvoří latu.
Begonia tuberhybrida (begónie hlíznatá) patří do skupiny hybridů. Listy srdcovitého tvaru se zašpičatělými konci a zoubkovanými okraji jsou dlouhé 10-15 cm, na povrchu zelené. Jednoduché nebo složené květy o průměru 8-9 cm mají bílou, růžovou, červenou i jinou barvu. Existují také převislé begonie druhu begonia tuberhybrida pendula s jednoduchými nebo polo-složenými květy bílé, žluté, červené, růžové nebo oranžové barvy.
ČELEĎ:
Begoniaceae, kysalovité.
PŮVOD:
Tropických částí Asie, Afriky a Ameriky.
TEPLOTA:
Mírná. Teplota nad 20°C je pro begonie nevhodná. Teplota v zimě by měla být 17 - 18°C, rozhodně ne nižší než 15°C.
OSVĚTLENÍ:
Begonie potřebují hodně světla, ale v poledních hodinách je potřeba je chránit před přímým slunečním zářením. V době květu nesmějí být v oknech na sebe natěsnány, aby si květy navzájem nebránily v růstu. Pro zajištění správného růstu je třeba květináče na oknech pravidelně otáčet.
ZÁLIVKA:
Na jaře a v létě hojná, avšak bez přemokření. Begonie totiž nesnáší stání ve vodě, ale ani vyschnutí zemního balu. Voda musí být měkká a odstátá. Hlíznaté hrnkové begonie se v zimě nezalévají a uchovávají se v suchém rašelinovém substrátu.
VLHKOST VZDUCHU:
Begonie mají rády vysokou vlhkost vzduchu. Nutností je pravidelné orosování, je možné také květináče s begoniemi postavit na podnos nebo do bedničky s mokrou rašelinou nebo mechem.
PŘESAZOVÁNÍ:
Časně z jara se hlízy zasadí do čerstvé zeminy. Oddenkové begonie se přesazují podle potřeby, když jim květináč už nedostačuje. Zemina musí být výživná, složená z vyhnojené listovky a drnovky s přídavkem malého množství jehličnaté půdy a říčního písku. Zemina se nesype až po okraj květináče, ale doplňuje se až po vytvoření vedlejších kořenů. Rostliny se umístí na světlé okno, kde se brzy olistí a přibližně za 40 až 50 dní vyraší první poupata.
HNOJENÍ:
Begonie ozdobné květem je užitečné začít hnojit od doby nasazení poupat tekutým komplexním hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny, a to jednou za dva týdny. Nepoužívat dusíkatá hnojiva pro rostliny zdobné listem, protože podporují růst listů a zamezují kvetení.
MNOŽENÍ:
Begonie se rozmnožují řízkováním a semeny. Hlíznaté begonie se kromě toho rozmnožují také dělením hlíz. Hlíza se rozřízne na polovinu tak, aby obě části měly výhonky a kořeny. Řez se zasype uhlím nebo sírou. Hlízy se sázejí tak, aby jejich vrcholek lehce vyčníval nad úrovní půdy.
ŠKUDCI, CHOROBY:
Skvrny zpočátku hnědé, pak šedé a plesnivé:
Příčinou je Botrytis. Begónii vždy od ostatních rostlin vzdalte a na napadené listy použijte systémový fungicid. Plíseň šedá se více šíří, jestliže má rostlina nedostatek světla a pokud má své stanoviště v neprovětrávaných místech s vyšší vzdušnou vlhkostí.
Škodlivý hmyz:
Begónie bývají nejčastěji napadány mšicemi a sviluškami.
Žloutnutí listů:
Příčinami bývají nejčastěji: příliš málo světla a příliš málo nebo příliš mnoho vody. Sledujte však pečlivě také ostatní příznaky.
Ztráta listů:
Příčiny mohou být různé, pozorujte ostatní příznaky. Pokud má Begónie stonky slabé a vytáhlé, pak má vždy nedostatek světla. Listy zasychají a kroutí se, pokud má Begónie stanoviště na příliš teplém místě. Pokud její listy vadou a zahnívají, je v substrátu příliš mnoho vody.
Špičky listů hnědnou:
Příčinou je příliš suchý vzduch.
Světlé a zahnívající listy:
Příčinou je příliš mnoho vody při zálivce.
Bílé práškovité skvrny:
Příčinou jsou Padlí. Begónii vždy od ostatních rostlin vzdalte. Nezapomeňte jí napadené listy odstranit a použijte systémový fungicid. Okolí rostliny častěji provětrávejte a vyvarujte rostlinu příliš chladnému stanovišti.
Poupata opadávají:
Příčinou je buď příliš suchý vzduch, nebo nedostatečná zálivka.
Rostlina hyne:
Příčiny mohou být různé. Nejčastějšími bývá hniloba kořenů v důsledku častěji mokrého substrátu. Mohou jimi však také být kořenová háďátka (bobulovité zduření na kořenech) nebo larva lalokonosce (požerky hlíz).

Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus)

Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) je krásný, rychle rostoucí strom pyramidální formy s modrošedými, zelenými listy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Eucalyptus gunnii a Eucalyptus citriodora.
POPIS:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) je krásný rychle rostoucí strom, pyramidální formy, s modrošedými, zelenými listy, které jsou pokryty jakoby voskovým povlakem. Vyznačuje se vůní typickou pro eukalypty, která je obsažena v rostlinném oleji. Pro Eucalyptus jsou charakteristické rozdílnosti v listech. Mladá rostlina má měkké listy, šedomodré barvy, vejcovitého tvaru s charakteristickou vůní. Na starých větvích přechází k prodloužené formě, jsou méně dekorativní, jsou kožovité. Květy jsou jednoduché. V domácích podmínkách kvete Eukalyptus řídce. Plodem je čtverhranná tobolka.
V pokojových podmínkách se pěstují druhy Eucalyptus gunnii a Eucalyptus citriodora. Jsou to nevysoké, pomalu rostoucí stromky, o výšce 1,5 metru. Eukalyptus má listy, které se používají k léčení zánětů.
ČELEĎ:
Myrtaceae, myrtovité.
PŮVOD:
Austrálie.
TEPLOTA:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) potřebuje teplotu přiměřenou, asi 16 až 18°C, v zimě 10 až 12°C. V létě můžeme rostlinu dát na balkon či terasu.
OSVĚTLENÍ:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) vyžaduje jasné, ale rozptýlené světlo, některé druhy vyžadují i přímé sluneční záření. Dobře roste na východních a západních oknech.
ZALÉVÁNÍ:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) potřebuje od jara do podzimu zálivku bohatou. V zimě je zálivka omezená. Zemina by měla být v celém období vždy mírně vlhká.
HNOJENÍ:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) hnojíme vždy od dubna do srpna každé 2 týdny komplexním minerálním hnojivem pro pokojové rostliny.
VLHKOST VZDUCHU:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) zvláštní požadavek na vlhkost vzduchu nemá, rosení proto není nezbytné.
PŘESAZOVÁNÍ:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) přesazujeme každé 2 až 3 roky, vždy na jaře.
Doporučené složení zeminy: směs drnovky a kompostové či listové zeminy, doplněná o říční písek.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) se rozmnožuje semeny, které se vysévají v únoru či březnu. Doporučuje se vyhřívání zeminy. Při tomto způsobu by se měla udržovat teplota kolem 18°C. Semena vzklíčí během týdne.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Blahovičník, eukalyptus (Eucalyptus globulus) je škůdci a chorobami napadán jen velmi vzácně.

Břečťan popínavý (Hedera helix)

Břečťan popínavý je nejrozšířenější, nenáročná pokojová i venkovní rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Hedera helix, Hedera helix 'Harald' (s téměř ovalnými a zaoblenými listy), Hedera helix sagittaefolia (s hvězdicovitými listy), Hedera helix cristata a Hedera helix 'Ivalace' (se zvlněnými okraji), Hedera helix 'Annette' a Hedera helix 'Green Ripple' (s rovnými okraji čistě zelené barvy ), Hedera helix 'Eva' a Hedera helix 'Mona Lisa' (s téměř žlutými listy); Hedera helix 'Jubilee', Hedera helix 'Glacier' a Hedera helix 'Glorie de Marengo' (se skvrnitými listy ), Hedera helix 'Ingrid', Hedera helix 'Gold Child', Hedera helix 'Gertrud Stauss', Hedera helix 'Schfer', Hedera helix 'Konigers Auslese', Hedera helix 'Calico'.
POPIS:
Břečťan popínavý je bezesporu nejrozšířenější pokojovou rostlinou. Za prvé je to velmi dekorativní, popínavá rostlina, která zaplňuje dostatek prostoru. Dobře se hodí do jakéhokoliv interiéru. Za druhé je to velmi nenáročná rostlina, která může být i ve stínu. Za třetí se velmi snadno rozmnožuje. Rostlina může být používána pro svislou dekoraci, je dobře popínavá. Jestli břečťan popínavý má oporu, tak se krásně vine do výšky za pomoci přísavek, které jsou umístěny na opačné straně stonku. Kvete velmi zřídka, většinou ve stáří 10 až12 let. Po květu se objevují velmi jedovaté bobule. Zalévá se přiměřeně. Když rostlinu postřikujeme, tak nejen lépe roste, ale také se dobře přizpůsobí suchému vzduchu. Dobře se rozmnožuje vrchními řízky během celého roku. Mladé rostliny se přesazují každý rok, později jednou za 2 až 3 roky.
Pro pěstování v kultuře se v první řadě hodí drobno- a pestrolisté druhy, které se odlišují vzory (barvou), tvarem a velikostí listů. Nejrozšířenějąím druhem je Břečtan popínavý (Hedera helix), tento druh má mnoho variet:
- variety s téměř ovalnými a zaoblenými listy (Hedera helix Harald, Hedera helix scutifolia),
- variety s hvězdicovitými listy (Hedera helix sagittaefolia),
- variety se zvlněnými okraji (Hedera helix cristata, Hedera helix Ivalace),
- variety s rovnými okraji, čistě zelené barvy (Hedera helix Annette, Hedera helix Green Ripple),
- variety s téměř žlutými listy (Hedera helix Eva, Hedera helix Mona Lisa),
- variety se skvrnitými listy (Hedera helix Jubilee, Hedera helix Glacier, Hedera helix Glorie de Marengo).
ČELED´:
Araliaceae, aralkovité.
PŮVOD:
Eurasie, Severní Afrika.
UMÍSTĚNÍ:
Může být umístěna i ve stínu.
Teplota:
Mírná nebo nízká, v noci ne více ne 16 °C, minimum v zimě 14°C. Při pravidelném rosení dobře přezimuje také v běžné pokojové teplotě.
Světlo:
Břečťan špatně snáší přímé sluneční paprsky. Především pestrolisté druhy upřednostňují dobře osvětlené místo a nemají rády změny v umístění, zvláště co se týká zdroje světla. Břečťany zelených variet je možné zařadit ke stinným rostlinám, ale přesto je pro ně světlé stanoviště vhodnější. V zimě je nutné umístit je na nějaké světlejší místo.
Zálivka:
V létě je zálivka mírná, v zimě střídmá. Zemina nesmí vyschnout, musí být stále vlhká, ale ne příliš mokrá.
Hnojení:
Od března do srpna se přihnojuje komplexním hnojivem pro dekorativní listnaté pokojové rostliny. Přihnojuje se každé dva týdny.
Vzdušná vlhkost:
Má ráda vlhký vzduch. Potřebuje časté rosení v létě a také v zimě, jestliže se nachází na teplém stanoviti. Pokud je to možné, pravidelně se omývá pod sprchou.
Přesazování:
Mladé rostliny každoročně na jaře, dospělé co dva roky. Doporučený poměr zeminy: 1 díl drnovky, 1 díl rašeliny, 1 díl kompostové zeminy, 1 díl listovky a 1 díl písku.
Množení:
Řízky, které mají často vzdušné kořeny. Pro lepší zakořenění se řízky zakrývají skleněnou lahví nebo sáčkem.
Škůdci, choroby:
V teplých a především suchých stanovištích je často napadena štítovkou. Svilušky (teplé přezimování).

Chamedorea, horska palma (Chamaedorea elegans)

Chamedorea je horská palma.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Chamaedorea cataractum, Chamaedorea elegans, "horská palma".
POPIS:
Jsou horské palmy, vřesy, které dosahují do výšky 1,5 až 2 metry. Tvar listu záleží na odrůdě. Nepotřebují světlo a je možné je pěstovat i na severních oknech. V létě nedopusťte přímé sluneční paprsky. V době růstu potřebuje bohatou zálivku a každodenní postřik. Větrejte místnost i dvakrát v týdnu, palmu otírejte měkkou houbičkou. V zimě se doporučuje zálivku omezit. Přesazujte začátkem léta. Rozmnožuje se vegetativně, podle toho se používá i přikrmování výhonků. Pro přesazení použijte těžkou dřevitou zeminu, rašelinu a písek v poměru 2:2:1. Mladé rostliny přesazujte jednou ročně a vzrostlé jednou za 3 až 5 let. Narušují je červení pavouci svými kleštěmi, kterými rostlinu hubí. Proto je nutné ji postřikovat chemickými prostředky na ochranu rostlin.
ČELEĎ:
Arecaceae, arekovité, palmy.
PŮVOD:
Maxiko, Guatemala.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé místo a polostín.
TEPLOTA:
Přiměřená, asi 19 - 22°C, v zimě (od října do února) chladnější, okolo 12 - 15°C. V létě letníme na balkoně či zahradě. Před průvanem chráníme.
OSVĚTLENÍ:
Světlé místo, lehký polostín. Přistínění před slunečními paprsky. V bytě nejlépe vyhovují východní, západní a severní okna.
ZALÉVÁNÍ, HNOJENÍ:
Na jaře a v létě bohatá, v zimě omezená, závisí na teplotě vzduchu. Čím je teplota v místnosti vyšší, je potřeba zálivku dělat častěji.Od března do srpna se provádí hnojivové zálivky každé dva týdny tekutým hnojivem pro pokojové rostliny.
VLHKOST VZDUCHU:
Pravidelné rosení několikrát za den. Chamaedorey mají rády vlhký vzduch. Při suchém vzduchu bývají napadány sviluškou.
PŘESAZOVÁNÍ:
Přesazují se až tehdy, když je to potřeba. Doporučené složení zeminy: 2 díly lehké hlinité drnovky, 2 části prohnojené půdy a listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl propraného hnoje, 1 díl písku a trošku dřevěného uhlí.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Semeny, při teplotě 24°C, výsev je lepší při pokojové teplotě. Může se také rozmnožovat kořenovými řízky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Zahnědlé špičky listů:
Nejčastější příčinou je suchý vzduch. Během teplého počasí nezapomínejte listy pravidelně rosit. Dalšími možnými příčinami mohou být: nedostatečná zálivka, chladný vzduch či poškození Palmy z nadměrného či neohleduplného dotýkání.
Žloutnutí listů:
Příčinou je zcela jistě nedostatečná zálivka. Při nedostatečné zálivce budou během letních měsíců kořeny Palmy trpět suchem.
Hmyz:
Obtíže může způsobit sviluška, poklice a vlnatka.
Drobné hnědé skvrny na listech:
Nejčastější příčinou je chorobná skvrnitost, která byla vyvolaná přelitím nebo nachlazením. Napadené listy odstraňte a zlepšete Palmě podmínky k růstu. Další možnou příčinou může být velmi tvrdá zálivková voda.
Hnědé listy:
Bývá přirozené, pokud ty nejspodnější palmové listy hnědnou a klopí se. Odstraňte je ne trháním, ale odříznutím. Při hromadném hnědnutí listů navíc ve spojení s hnilobou je příčinou přelití.

Citroník (Citrus)

Citroník (Citrus) je stále zelená rostlina, která kvete krásně voňavými květy, dokonce několikrát ročně.

POPIS:
Citroník (Citrus) je stálezelená rostlina, která kvete dokonce několikrát ročně. Jeho květy krásně voní. Jasně žluté plody se tvoří převážně na krátkých větvičkách od čtvrtého patra výše. Zralý plod může na rostlině zůstat až dva roky, zezelenat a poté opět získat zlatavě žlutou barvu.
ČELEĎ:
Rutaceae, routovité.
PŮVOD:
Jihovýchodní Asie.
TEPLOTA:
Citroník (Citrus) je náročný na světlo a teplo. Rašení poupat, květ a vývoj plodů probíhá nejlépe při průměrné teplotě vzduchu i půdy, asi 15 až 18°C.
V zimě se doporučuje citroníky přechovávat ve světlé chladnější místnosti, s maximálně 15°C. Neumístíme-li citroník v chladném zimovišti, může přestat plodit. Citroník je také poměrně citlivý na klimatické změny. Jestliže přemístíme plodící citroník na venkovní stanoviště, může kvůli náhlé změně osvětlení a teplotního režimu shodit plody a dokonce i listy a příští rok zůstat bez plodů.
OSVĚTLENÍ:
Citroník (Citrus) má rád stanoviště s jasným rozptýleným světlem až přímým sluncem. Citroníku se bude dobře dařit u východního a západního okna. Na jaře a v létě je nutné ho před přímým sluncem v těch nejteplejších hodinách dne zastínit. Citroník patří k rostlinám s krátkým světelným dnem, tj. v příliš dlouhém světelném dni se zvětšuje jeho růst avšak snižuje jeho plodnost.
ZALÉVÁNÍ:
Citroník (Citrus) potřebuje v létě a na jaře zálivku hojnou, 1 až 2x denně ho zaléváme teplou vodou, v zimě je zálivka méně častá, asi 1 až 2x týdně ho zaléváme opět teplou vodou. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že z přemíry vláhy rostliny hynou. Zálivku snižujeme od počátku října. Abychom zabezpečili kořenům přívod vzduchu a zamezili hromadění vody v květináči, pravidelně svrchní vrstvu zeminy kypříme.
HNOJENÍ:
Citroník (Citrus) vždy v první polovině léta hnojíme hnojivovou zálivkou. Zvyšuje to cukernatost plodů a snižuje jejich hořkost, která je pro pokojové kultivary příznačná. Rostlina potřebuje tím více hnojení, čím je starší a čím déle je v jedné nádobě. Hnojíme vždy po zálivce vodou. Pěstujeme-li citroník v zimě při umělém osvětlení, je rovněž nutné jej hnojit.
VLHKOST VZDUCHU:
Citroník (Citrus) nezapomeneme v letním období pravidelně rosit. Pokud citroník přezimuje v místnosti s ústředním topením, rosíme jej i v zimě. Optimální vlhkost vzduchu pro citroníky je 60 až 70%, při teplotě do 20°C.
PŘESAZOVÁNÍ:
Citroník (Citrus) jako mladou rostlinku přesazujeme každoročně do jiné nádoby. Pokud však kořeny ještě nevytvořily bal, nepřesazujeme. Přesazování se provádí před začátkem vegetačního období. Po jeho skončení se přesazování nedoporučuje. Při přesazování nesmíme porušit zemní bal. Nutností je dobrá drenáž. Kořenový krček v nové nádobě musí být na téže úrovni, jako v nádobě staré.
Doporučené složení zeminy pro mladé citroníky: 2 díly drnovky, 1 díl listovky, 1 díl kravského hnoje, 1 díl písku a trochu mastné hlíny.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Citroník (Citrus) se rozmnožuje roubováním, řízky, výhony a semeny. V pokojových podmínkách je nejrozšířenějším způsobem rozmnožování citroníků řízkování. Abychom však získali citroníky plně přizpůsobené pokojovým podmínkám, musíme je vypěstovat ze semínka zasazeného a vypěstovaného v pokojových podmínkách.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Citroník (Citrus), pokud je pěstován v suchém prostředí, hrozí jim napadení škůdci (klíšťaty a štítenkami). Ani v zimě nesmí dojít k přeschnutí zemního balu, jehož důsledkem je zkroucení listů a opadání nejen listů, ale i plodů.

Dračinec, dracéna (Dracaena)

Dracéna (Dračinec) je falešná palma s křivým kmenem a jasně žlutými listy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Dracaena congesta, Dracaena draco, Dracaena sanderiana, Dracaena deremensis 'Warneckii', Dracaena marginata 'Tricolor', Dracaena glauca, Dracaena fragrans 'Maddangeana', Dracaena godseffiana, Dracaena reflexa 'Song of India', Dracaena surculosa 'Florida Beauty', Dracaena fragrans.
POPIS:
Falešná palma s oranžově žlutými a hladkými kořeny a zelenobílými a zelenožlutými ozdobnými listy. Péče o všechny dračince je prakticky stejná - v létě mírná zálivka, v zimě zálivku omezíme a zvýšíme vlhkost. Pestrobarevné druhy dávají přednost jasnému světlu, jinak listy vadnou. Přesazujeme jednou za dva roky. Množení jsou vrcholovými řízky, částmi stonku o délce 6 až 7 cm.
ČELEĎ:
Agavaceae, agávovité.
PŮVOD:
Tropická Afrika, Madagaskar, Kanárské ostrovy, Asie a ostrový jihovýchodní Asie.
UMÍSTĚNÍ:
Na světlém míste (nemá ráda přímé slunce). Teplo po celý rok.
TEPLOTA:
Mírná, ale ne nižší než 18°C. Většina dracén dává přednost chladnému zimování při teplotě 10-12°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlé místo, polostín, nesnáší přímé sluneční záření. Mnohdy je dracéna pokládána za stínomilnou rostlinu, ale ve skutečnosti by jí na temném stanovišti bylo chladno. Pro dobrý růst a vývoj potřebuje intenzivní světlo. Druhy s barevnými listy potřebují více světla než druhy se zelenými listy, aby jejich listy nezezelenaly. V zimě stavíme dracény blíže oknu, aby měly dostatek světla. Dracéna roste dobře i při umělém osvětlení.
ZÁLIVKA:
V létě hojná, v zimě mírná. Nesnáší nahromadění vody v květináči ani přeschnutí zemního balu. Dracény se hodí pro hydroponní pěstování.
HNOJENÍ:
Ve vegetačním období od dubna do srpna každé dva týdny dracény hnojíme speciálním kombinovaným hnojivem pro pokojové rostliny.
VLHKOST VZDUCHU:
Dracény snášejí suchý vzduch, ale vyžadují pravidelné rosení listů, jestliže jsou v zimě umístěny v pokoji s ústředním topením. Pravidelně rostlinu orosujte teplou vodou, která smyje prach a rostlinu osvěží.
PŘESAZOVÁNÍ:
Každé dva roky z jara. Jako půda je pro ni nejlepší směs těžké drnovky a listovky, zetlelého hnoje, nebo skleníkové zeminy s přídavkem písku. Dracéna zakořeňuje v horní vrstvě půdy, proto se v květináči dělá velká drenáž.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Řízky, kousky stonku dlouhými nejméně 10 cm, odnožemi. Při teplotě kolem 25°C. Můžeme také odříznout vrcholek dracény, postavit ho do sklenice s vodou a přidat do ní několik kousků dřevěného uhlí. Přibližně za tři měsíce se objeví kořeny, a pak již můžeme rostlinu zasadit do květináče. Mateřská rostlina na místě řezu z vedlejších pupenů zapustí nové výhony.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Hnědé špičky a žluté okraje listů:
Nejčastější příčinou je suchý vzduch. Převážná většina Dracén totiž potřebuje dostatečně vlhký vzduch. Květináč tedy vždy obložte vlhkou rašelinou a také nezapomínejte její listy pravidelně zvlhčovat. Další příčinou může být také chladný průvan a rovněž sucho v substrátu. Suchý substrát také způsobuje vznik hnědých skvrn na listech.
Listy jsou měkké, zkroucené, s hnědými okraji:
Příčinou je téměř vždy příliš nízká teplota. Tyto příznaky se brzy objevují u Dracén, které jsou velmi choulostivé a v těsné blízkosti oken během mrazivých zimních nocí často nachladnou.
Žloutnutí spodních listů:
Pokud žloutnutí spodní strany listů postupuje pomalu, je to jen přirozený proces stárnutí listů.
Listy totiž mají omezenou životnost pouze na 2 roky a pak odumírají. Díky tomuto příznačnému znaku Dracény a dračinky po čase získávají charakteristický vzhled rostlin s listovou korunou na holém kmínku.
Hnědé skvrny na listech:
Příčinou je zcela jistě nedostatek vody. Jejich substrát musí být stále vlhký.
Úhyn rostliny:
Příčinou mohou být 2 fatální chyby:
1.)buď příliš mnoho vody během zimního období
2.)nebo pěstování rostliny při nízké teplotě.
Vybělené suché skvrny na listech
Jednoznačnou příčinou je příliš mnoho slunce. Rostlinu zachráníte, pokud ji přemístíte na světlé místo s přistíněním před přímými slunečními paprsky.

Fikus (Ficus)

Fikus je jedna z nerozšířenějších pokojových rostlin.

Je to jedna z nerozšířenějších pokojových rostlin. Jedno z předních míst zaujímá Ficus elastica, Ficus lirata, Fikus plazivý, Ficus benghalesensis, Ficus benjamina atd.
UMÍSTĚNÍ:
Všechny fikusy jsou citlivé na průvany, přelití zeminy. Fikusy pestrobarevné jsou velice světlomilné, mají rády i přímé slunce. V létě přistiňujeme. V zimě by měl být na dobrém světle, proto květináče dáváme blíže ke světlu. Pestrolisté druhy jako Ficus benjamina mohou být umístěny přes zimu na jižním okně. Při nedostatku světla je rostlina slabá.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Fikusy se rozmnožují řízky při teplotě 24 až 29°C. Z jednoho výhonku se získá tolik řízků kolik je na něm listů. Je potřeba list i s očkem na stonku. Po odřezání dáme do teplé vody, aby se mléčná šťáva zastavila. Pak uděláme zářezy na spodní části a dáme do připravené prohřáté zeminy, zakryjeme polyetylenem.
PŘESAZOVÁNÍ:
Pro všechny fikusy je vhodné toto složení zeminy: 2 díly listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl prohnojené zeminy. Nesázíme je do velkých nádob, jen tak, aby se umístnily kořeny. Přesazujeme až je to nutné. Přihnojujeme organickými hnojivy (kravský hnůj atd.). Staré exempláře velkých fikusů nepřesazujeme, odstraníme vrchní část půd kolem rostliny a nahradíme čerstvou zeminou.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Náhlá ztráta listů:
Příčiny jsou u jednotlivých druhů různorodé. U Ficus elastica je nejpravděpodobnější příčinou přelití. Dalšími možnými příčinami jsou: nízká zimní teplota, přehnojení a chladný průvan. U Ficus benjamina je opad listů způsoben nedostatkem světla nebo náhlá změna prostředí.
Ztráta nejspodnějšího listu:
U stromovitých fíkusů je příčinou přirozený proces stárnutí listu.
Žloutnutí okrajů listů, některé spodní listy opadávají:
Je to brzký příznak podvýživy nebo nějakých vážnějších problémů. Rostlinu proto během celého období růstu přihnojujte vhodnými hnojivy v doporučených dávkách.
Zasychání a svinování listů:
U převislých fíkusů bývá nejčastější příčinou silné sluneční záření, nízká vzdušná vlhkost či přesychání substrátu.

Filodendron (Philodendron scandens)

Filodendron jsou překvapující zelené liány, které překrásně doplňují interiér jak bytu, tak i služebních prostor.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Philodendron scandens, Philodendron erebescens, Philodendron bipennifolium, Philodendron bipinnatifidum, Philodendron melanochrysum, Philodendron pedatum, Philodendron selloum, Philodendron martianum, Philodendron wendlandii, Philodendron 'Red Emerald', 'Green Emerald', 'Burgundy', Philodendron 'Lynette'.
POPIS:
Jsou překvapující zelené liány, které překrásně doplňují interiér jak bytu, tak i služebních prostor. Filodendrony se velice snadno odlišují od druhých apoidních, hlavně charakterem střídání listů. Každý řapíkový list se rodí uvnitř výhledového listu. U některých druhů tyto výhledové listy rychle opadají a zbytečný viditelný na vrcholku zaniká, ale u mnohých se nadobro uchrání, správně se střídající s řapíkovými zelenými listy. Listy u filodendronů mohou být krásně třpytivé nebo matné, temně zelené nebo načervenalé, stříbrné formy, na vrcholku dlouze zaostřené, středních rozměrů: dlouhé 8 až 14 cm a široké 5 až 9 cm. V uzlech odrůstají vzduchové kořeny. V pokojových podmínkách nekvete. Jestliže rostlině nedopřejeme oporu, stonek se svěsí. Filodendrony jsou teplé a vlhkomilné rostliny. Mají rádi světlé a polostinné místnosti, ale ne sluneční paprsky. Vynášení na svěží vzduch se nedoporučuje. Je nezbytné je často postřikovat a polévat měkkou, odstátou vodou. Nesmíme dopustit přesychání půdy, ale ani stání vody na podložce si nepřejí. Také se nedoporučuje obřezávat vzdušné kořeny a navrátit je do země. Rouby se obyčejně ukoření ve vlhkém písku při teplotě 24-26°C. Aby se vytvořila stabilní vlhkost, která je nezbytná pro ukořenění, rouby následně zakrýváme skleněnou baňkou nebo polyetylenovou folií. Následně, když rouby dají kořeny, se rozsazují do vrstev v průměru 9 až 10 cm do půdní směsi, která se skládá z dřevnaté zeminy, humusu, rašeliny i písku (1:2:1:0,5). Svoji pozornost věnujeme tomu, zda provedená operace s touto rostlinou byla natolik opatrná, neboť rostliny tohoto nebo jiného stupně toxicity mohou způsobit podrážděnost sliznic očí a nosu, deskovou poruchovost, tlení.
ČELED´:
Araceae, áranovité.
PŮVOD:
Jižní Amerika.
UMÍSTĚNÍ:
Mají rádi světlé místnosti, ale ne sluneční paprsky. V pokojových podmínkách nekvete.
TEPLOTA:
Přiměřená, okolo 18 - 20°C. Pozor na průvany.
OSVĚTLENÍ:
Světlé místo s ochranou proti přímému slunečnímu záření. Umístit do lehkého polostínu. Pestrolisté formy potřebují více světla. Filodendron plazivý může růst i na zastíněných místech.
ZALÉVÁNÍ:
Na jaře a v létě přiměřená, zemina by měla být stále lehce vlhká. V zimě zálivku zmírníme, ale zemina by neměla být přesušená. Při přelití žloutnou a hnědnou konečky listů.
HNOJENÍ:
Od března do října, každé dva týdny. Velikým lianám můžeme jedenkrát za léto vyměnit vrchní vrstvu půdy a přihnojit hnojem.
VLHKOST VZDUCHU:
Filodendrony můžeme pravidelně rosit na jaře i v létě. A také v místnostech s ústředním topením. Velké rostliny omýváme listy vodou.
PŘESAZOVÁNÍ:
Každoročně na jaře mladé rostliny za 3 - 4 roky starší. Zemina - 2 -3 díly drnovky, 1 díl rašeliny, 1 díl prohnojené, 0,5 dílu písku. Při pěstování v těsném hrnku, se mohou objevit skvrny na listech, žloutnou, rostlina zaostává růstu.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Vrcholovými a stébelnými řízky. Pro dobré zakořenění použijeme prohřátou půdu a překryjeme plenou. Velké liany se množí listy s patkou.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Štítenky. Kořenům škodí vlhký a studený extrat.
VAROVÁNÍ:
Vynášení na svěží vzduch se nedoporučuje. Obsahuje látky dráždící pokožku a sliznice.

Gloxínie (Sinningia)

Gloxínie je apartní pokojová květina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Sinningia cardinalis, Sinningia guttata, Sinningia helleri, Sinningia regina, Sinningia villosa.
POPIS:
Jedna z nejefektivnějších pokojových rostlin. Má velké zvonkovité květy různé barvy na dlouhých květonosech, v délce 15-20 cm. Při dobrých podmínkách se na jedné rostlině současně objevuje až 30 poupat. Má zelené, velké, oválné listy na nevysokém tlustém stonku. Je to hlízovitá rostlina, která vegetuje pouze na jaře a v létě. Na podzim všechny listy postupně opadají a kořeny odumřou. Nastává období klidu. Proto se v zimě nezalévají, zasypávají se pískem a nechávají v chladné a temné místnosti o teplotě vzduchu 10-12°C. V lednu až únoru se hlízy umisťují do teplejší místnosti a začínají se zalévat. Když se objeví výrostky, přesadíme hlízu do nové zemní směsi, která se sestává z listové půdy, rašeliny a písku (v poměru 3:1:5:1). Při přesazování stačí hlízu pouze pokrýt vrstvou půdy (ne více než 0,5 až 1 cm), nebo nechat vršek úplně odkrytý. Používají se nehluboké a široké květináče. Osvětlení nehraje roli. Dobře roste na severních oknech. Rozmnožuje se semeny, listovými řízky, nebo dělením hlízy. Při pravidelném zavlažování a teplotě 18-20°C se výhonky objevují již za dva týdny.
ČELEĎ:
Gesneriaceae, podpětovité.
PŮVOD:
Brazílie.
DOBA KVĚTU:
Březen až srpen.
UMÍSTĚNÍ:
Teplé, světlé místo.
TEPLOTA:
V období růstu a květu mírná, ale ne nižší než 16°C. Zimní minimum pro uskladnění hlíz je 10°C.
OSVĚTLENÍ:
Gloxínie je světlomilná, potřebuje jasné rozptýlené světlo. Na přímém letním slunci se na listech gloxínie mohou objevit žlutohnědé skvrny, svědčící o popálení.
ZALÉVÁNÍ:
V období růstu a květu Gloxínii zaléváme poměrně hojně, avšak přílišná vlhkost je pro ni nebezpečná. Na zálivku používáme teplou vodu a dbáme na to, aby nedopadala na květy a listy. Koncem srpna, kdy gloxínie přestává kvést, zálivku poněkud snížíme a koncem září ji už zaléváme málo, protože rostlina začíná vadnout a přechází do období vegetačního klidu.
HNOJENÍ:
Přihnojujeme každý týden od dubna do počátku srpna. Používáme speciální hnojivo pro kvetoucí pokojové rostliny, obsahující dostatečné množství draslíku, fosforu a dusíku. Je možné použít zálivku s organickými hnojivy. Přebytek dusíku však může vést k vytvoření velkých, nápadně zelených listů a drobných nehezkých květů.
VLHKOST VZDUCHU:
V období růstu a květu potřebuje velice vlhký vzduch, ale nesnese dopadání vody na listy a květy. Proto se vzduch v okolí rostliny často zvlhčuje nebo se květináč s gloxinií postaví na misku s mokrými oblázky nebo keramzitem.
PŘESAZOVÁNÍ:
Pro pěstování Gloxínie se používají dostatečně široké, nevysoké květináče. Přesazuje se v případě potřeby, na jaře, do většího květináče. Půda musí být slabě kyselá (pH 5,5 až 6,5). Doporučený podíl zeminy: směs 2 dílů listovky, 1 dílu rašeliny (nebo kompostu) a jednoho dílu říčního písku. Je možné použít také koupenou zeminu. Nutností je dobrá drenáž. Při přesazování se hlíza zahrnuje půdou pouze do poloviny.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Semeny, listovými řízky, dělením hlíz. Pro množení listovými řízky jsou vhodné mladé listy, oddělené již v období rašení poupat. Pro zakořenění se používá kyprá výživná půda. Uprostřed květináče uděláme prohlubeň o hloubce i průměru asi 3 cm a nasypeme do ní vlhký říční písek. Řízek se zasadí do písku a přikryje sklenicí. Kořeny se tvoří v teplé zemině, proto květináč s řízkem postavíme na prosluněný parapet a zastíníme ho před přímým slunečním zářením gázou nebo kouskem tylu. Sklenici můžeme sundat poté, co se na koncích řízku začnou tvořit hlízy, k čemuž dochází obvykle za měsíc od začátku zakořeňování. Při rozmnožování dělením hlíz se na jaře velká hlíza rozřeže ostrým nožem na části. Každá část musí mít 1 až 2 výhonky. Řezy na hlíze se zasypou rozmělněným uhlím a zasadí do jednotlivých květináčů. Po dobu dvou dnů po výsadbě se hlízy nezalévají. Při množení semeny se semena vysévají od listopadu do února, do širokých misek naplněných listovkou (může to být i jehličnatá nebo vřesová zemina) smíšenou s pískem. Semena se sejí řídce, nezatlačují se do půdy a nezasypávají se. Miska se přikryje sklem a udržuje se při teplotě nad 22°C. Rychlost klíčení semen je závislá na délce jejich skladování, která nesmí překročit tři roky od data sběru. Klíčící rostlinky se objevují zpravidla již za dva týdny po výsevu. Když lze na výhonku jasně rozlišit první dva lístečky, sazenice se pikýrují do misky na vzdálenost dva centimetry od sebe. Druhé pikýrování se provádí poté, co se u sazenic objeví třetí pár listů. Tehdy se rozsazují 5 cm od sebe. Třetí pikýrování se provádí, když jsou páry listů již dobře vyvinuté, přičemž se sazenice přemísťují do společného truhlíku 10 cm od sebe. Když se mladé keříky začínají vzájemně dotýkat, lze je rozsadit do květináčů o průměru 12 cm. Při správné péči mohou začít kvést už za sedm měsíců po výsadbě.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice (příliš suchý vzduch).

Ibišek čínský (Hibiscus rosa-sinensis)

Čínská růže (Ibišek čínský) - jedna z velmi oblíbených a rozšířených pokojových rostlin.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Hibiscus rosa-sinensis.
POPIS:
Čínská růže je jedna z velmi oblíbených a rozšířených pokojových rostlin. Je to keřík o výšce 2 až 3 metry. Listy jsou tmavě zelené, lesklé, podlouhle oválné nebo podlouhle vejčité, po krajích zubaté, velikost do 15 cm, jsou umístěné na stéble jeden za druhým. Květ kvete jen jeden den, ale střídají jej nově rozvíjející sepoupata. Kvete několik měsíců. Čínská růže je na pěstování nenáročná. V létě můžeme rostlinu umístit na balkón, ale chráníme ji před deštěm a větrem. Na jaře a v létě vyžaduje ibišek hojnou zálivku. V parném počasí je prospěšné rostlinu rosit. Ibišek se množí na jaře a v létě vrcholovými řízky v substrátu z živné zeminy při teplotě 20 až 25 °C. Při zakořeňování je řízky třeba přikrýt skleněnou láhví nebo polyetylenovým sáčkem. Doporučuje se půdní směs sestávající se ze stejného poměru drnovky, listovky, humusu, rašeliny a písku.
ČELEĎ:
Malvaceae, slézovité.
PŮVOD:
Tropická Asie, Čína.
DOBA KVĚTU:
Březen až říjen.
UMÍSTĚNÍ:
V létě můžeme rostlinu umístit na balkón, ale chráníme ji před deštěm a větrem.
TEPLOTA:
Ibišek je poměrně teplomilný. Letní teplota by měla dosahovat 20-25°C, zimní 15-20°C, minimálně však 13°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlomilná, dává přednost jasnému rozptýlenému světlu s nevelkým množstvím přímého slunečního záření. V zimě ho je třeba umístit do světlé místnosti.
Nejlepší stanoviště pro ibišek je na východním nebo západním okně. Na jižním okně je nutné v poledních hodinách zastínění.
ZALÉVÁNÍ:
Od jara do podzimu hojná. Půda musí být neustále vlhká. V zimě se zalévá mírně. Vyvarujte se přemokření nebo přeschnutí zemního balu. Nezalévejte studenou vodou.
HNOJENÍ:
Od dubna do srpna se ibišek hnojí jednou za tři týdny komplexním hnojivem pro kvetoucí pokojové rostliny.
VLHKOST VZDUCHU:
V parném počasí je prospěšné rostlinu rosit.
PŘESAZOVÁNÍ:
Půda: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl písku. Přesazuje se v březnu nebo v dubnu. Po přesazení se ostříhá a v létě je ho možné opakovaně zastřihávat. Nádobu zvolíme objemnou. Na jaře se rostlina zkracuje a přesazuje do čerstvé zeminy.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Množí na jaře a v létě vrcholovými řízky v substrátu z živné zeminy při teplotě 20 - 25°C. Stonkovými řízky, které nejlépe zakořeňují v červenci až v srpnu.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mezi škůdce patří svilušky, mšice, červci (v suchém vzduchu). Poupata opadávají při nedostatku světla, změně stanoviště, vyschlého balu, vlhkosti a chladu odspodu najednou.

Juka (Yucca aloifolia)

Juka je vzrostlá rostlina, vypadající jako nepravá palma.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Yucca aloifolia, Yucca elephantipes.
POPIS:
Juka je vzrostlá rostlina, vypadající jako nepravá palma. Zelené, slizké, výjimečné lineární listy se sbíhají do vločky na vrcholku stonku. Juka vyžaduje sluneční světlo a přiměřenou zálivku. Po proschnutí zaniká. V létě se doporučuje vynést ji na otevřený vzduch, v zimě je nezbytné ji uchovávat raději na chladnějších místech. Juka dobře roste při teplotě 13 až 21°C. Od jara do podzimu udržujeme půdu permanentně vlhkou. Je však lepší, když půda přeschne, než když ji přelijeme. V zimě zeminu zavlažujeme pouze čas od času a v závislosti na teplotě. Milují zvýšenou vlhkost, ale snášejí i suchý vzduch. Na jaře a v létě jednou za 2 až 4 týdny rostlinu přihnojujeme minerálními hnojivy. Rostlina musí být v blízkosti svěžího vzduchu, protože v létě je lépe ji vynést na balkon nebo do zahrady. Pro jakost půdního podkladu se používá směs zeminy z listové hlíny, dřevité hlíny, humusu, rašeliny, písku (v poměru 1:1:1:1:1). Rozmnožování probíhá stonkovými odnoži, výhonky.
ČELEĎ:
Agavaceae, agávovité.
PŮVOD:
Mexiko, Střední a Severní Amerika.
UMÍSTĚNÍ:
Velmi světlé a slunné místo.
TEPLOTA:
Přiměřená, v zimě chladnější 16 až 18°C.Nejnížší 8°C.V zimě je potřeba provětrávat dobře místnost. Chráníme rostlinu před průvanem.
OSVĚTLENÍ:
Světlé sluneční místo. V létě umístění v zahradě a na balkoně. v zimě najít stanoviště světlé, blízko okna. Tyto rostliny postrádají v zimě světlo.
ZALÉVÁNÍ:
Bohatá od jara do podzimu, voda nesmí být v misce pod květináčem. Jestli držíme rostlinu v zimě v chladnější místnosti zaléváme omezeně.Yucca nesnáší přelití, zahnívaly by kořeny a objevila by se hniloba i na stonku.
VLHKOST VZDUCHU:
Nepotřebuje rosení ani omývání. Osprchujeme jen proto, aby abychom odstrnili nečistoty. V létě omývají rostlinu deště.
PŘESAZOVÁNÍ:
Zemina - pro mladé rostliny: 2 díly drnovky, 2 díly listovky, 1 část prohnojené zeminy, 2 části písku. Pro starší rostliny: 3 díly drnovky, 2 díly listovy, 2 díly písku. Přesazování juky provádíme každé 2 roky na jaře. Sází se do velkých květináčů či jiných nádob. Dobrá drenáž je nutná. Od dubna do srpna přihnojíme 1x za 14 dní.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Na jaře zakořeňují vrcholová stébla a také kousky stvolu dlouhých asi 10cm. Seříznutím dceřinných růžic ze stvolu také získáme novou rostlinu. Odříznuté růžice na místě řezu ošetříme sírou a dáme do vlhkého písku, po zakořenění zasázíme do květináče se zeminou, do které přidáme kousky dřevěného uhlí. Seříznutí růžic provádíme vždy na jaře.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Jen při příliš teplém nebo tmavém přezimování.

Kolopejka (Kalanchoe)

Kolopejka (Kalanchoe) jsou mnoholeté polokeříky se sukulentními dužnatými listy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Kolopejka, kalachoe, kolopojka,Kalanchoe blossfeldiana, Kalanchoe daigremontiana, Kalanchoe manginii, Kalanchoe pinnata, Kalanchoe tubiflora.
POPIS:
Tyto rostliny jsou mnoholeté polokeříky se sukulentními dužnatými listy. Všechny druhy Kolopejky nevyžadují zvláštní péči, ale dávají přednost jasnému slunečnímu světlu, proto není dobré je před sluncem skrývat. Zaléváme je mírně, aby mohla zemina mezi jednotlivými zálivkami proschnout. V zimě zaléváme málo. Na jaře zaléváme jednou za dva týdny, v létě přidáváme minerální hnojiva. V létě se rostliny cítí velmi dobře venku. Optimální teplota v zimě je 12 až 15 °C. Množí se semeny, listovými řízky. Před výsadbou nezapomeňte usušit a potřít drceným uhlím ta místa, kde došlo k řezu. Semena těchto rostlin jsou velmi drobná, proto se při výsadbě nesejí do půdy, ale jen se rozhazují po povrchu. Nelze je zalévat pramínkem vody, půda se zvlhčuje jen rozprašovačem. Aby Kolopejka kvetla více a déle, je nutné v zimě 2 až 2,5 měsíce dodržovat režim krátkého dne, tzn. 12 až 15 hodin ji zakrývat materiálem, který nepropouští světlo, kartónovou krabicí nebo plastikovým kbelíkem. Mladé rostliny se přesazují každý rok, později za 2 až 3 roky do zemní směsi z drnové zeminy a listovky, humusu a písku ve stejném množství.
ČELEĎ:
Crassulaceae, tlusticovité.
PŮVOD:
Madagaskar.
TEPLOTA:
Mírná. V zimě v období klidu by měla být teplota kolem 12 - 15°C, zimní minimum teploty je 10°C. V létě rostlinu umístíme na otevřeném okně, balkoně či zahradě.
OSVĚTLENÍ:
Intenzivní dobré osvětlení, s přímým slunečním zářením. Umístění nejlépe na jižním okně. Hodí se mírné přistínění v nejteplejších hodinách dne. Kolopejka má ráda hodně světla a slunce v létě i v zimě.
ZALÉVÁNÍ:
Umírněná na jaře i v létě, na podzim velice mírná, v zimě občasná dle potřeby.
HNOJENÍ:
Od konce jara do středního léta přihnojujeme speciálními hnojivy pro kaktusy a sukulenty 1x za měsíc.
VLHKOST VZDUCHU:
Kolopejka má ráda vlhký vzduch. Rosíme velmi málo, jen z hygienických důvodů.
PŘESAZOVÁNÍ:
Každý rok na jaře. Doporučený poměr zeminy: 1část drnovka, 1 část rašelina, 1 část písku, trošku cihlové drti. Zeminu je dobré doplnit cihlovou drtí a březovým dřevěným uhlím.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Řízky, semeny, příležitostně brutem.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mišce, červci.

Lopatkovec (Spathiphyllum)

Lopatkovec je věčně zelená rostlina s originálním, pro čeleď typickým květenstvím.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Spathiphyllum floribundum, Spathiphyllum wallisii 'Mauna Loa'.
POPIS:
Je to velmi krásná, věčně zelená, napůl epifitní rostlina. Její originální bílé okvětí jí přidává na exotickém vzhledu. Tato rostlina má ráda teplo a vláhu. Na jaře a v létě by se teplota měla pohybovat v rozmezí 20 až 25°C a vlhkost vzduchu by měla být vyšší. Zaléváme ji pravidelně a hojně a dáváme pozor, aby půda byla alespoň vlhká. Také musíme dbát na to, aby voda po zalévání nezůstávala v misce pod květináčem. Proto ji vždy po určité době po zalévání vylijeme. Je nutné rostlinu často postřikovat a její listy omývat. Používáme odstátou, měkkou vodu. Na podzim a v zimě se rostlina umisťuje do chladnější místnosti a omezuje se zalévání. Nevydrží průvan. Je dobré je sázet do nehluboké a široké nádoby. Obvykle se přesazuje na jaře, do směsi z listové půdy, jehličí, rašeliny a písku. (v poměru 1:1:1:0,5)
ČELEĎ:
Araceae, áronovité.
PŮVOD:
Kolumbie, Venezuela.
DOBA KVĚTU:
Březen až září.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé až polostinné místo, teplota skoro po celý rok 20 až 25°C.
ZALÉVÁNÍ, HNOJENÍ:
Zaléváme ji pravidelně a hojně a dáváme pozor, aby půda byla alespoň vlhká.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Výsevem nebo dělením při přesazování.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Štítenky a svilušky, pokud rostlinu udržujeme v příliš suchém vzduchu.

Monstera (Monstera deliciosa)

Monstera je rostlina s opravdu impozantními kožovitě lesklými, perforovanými listy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Monstera deliciosa 'Borsigniana', Monstera deliciosa 'Variegata'.
POPIS:
Je jednou z velkolepých lián, které rostou v pokojových podmínkách. Za příznivých podmínek, především v zimních zahradách dosahuje 3 až 5 m výšky. Má velké temně zelené listy s průměrem až 0,5 m. Mladé rostliny mají celistvé listy srdcovitého tvaru, poté se postupem času mění, stávají se zpeřenými a proděravělými. V pokojových podmínkách roste stěží. Po květu se tvoří plod klas s kyselo sladkými bobulemi s vůní ananasu. Nejrozšířenější druh této rostliny je Monstera delikátní. Monstera Variegata - má pestré barvy, je teplomilnější a více bizarní než předchozí druhy. Tato věčně zelená rostlina se dobře zabydlela v našich domovech a kancelářích. Velmi důležité je udržovat vysokou vlhkost vzduchu, proto rostlinu častěji postřikujeme vodou, otíráme listy vlhkou houbičkou. V létě se zalévá mírně, v zimě potom méně, zvláště při nedostatku tepla. Pro zavlažování používáme teplou, odstátou vodu bez vápna. Rozmnožují se vrchními nebo stonkovými řízky. Každý řízek by měl mít vzdušný kořen. Zakořeňují se ve vodě a písku. Mladé rostliny se přesazují každý rok z jara.
ČELEĎ:
Araceae, áronovité.
PŮVOD:
Mexiko.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé místo.
TEPLOTA:
Mírná, optimální zimní teplota je 16 - 18°C, při vyšší teplotě se monstera rychle rozrůstá.
OSVĚTLENÍ:
Nesnáší přímé sluneční záření. Mnohdy je pokládána za stínomilnou rostlinu a umístěna do nejtmavšího rohu, což je chyba. Nejlepší stanoviště pro Monsteru je na místě s jasným, ale rozptýleným světlem nebo v lehkém polostínu.
ZALÉVÁNÍ:
Od jara do podzimu mírná. V zimě zaléváme pouze tolik, aby zemina zcela nevyschla, nepřemokřujeme.
HNOJENÍ:
Od března do srpna Monsteru přihnojujeme dvakrát týdně kombinovaným hnojivem pro pokojové rostliny. Velkým rostlinám můžeme jednou za léto do svrchní vrstvy půdy při přesazování, ale i bez něj, přidat humus. Místo toho ji můžeme také zalévat rozpuštěným kravincem, který však zapáchá.
VLHKOST VZDUCHU:
Pravidelně rosíme. Občas listy omyjeme, otřeme je houbou a vyleštíme. Umístíme-li v zimě monsteru blízko topných těles, mohou se na listech objevit skvrny a jejich konce oschnout.
PŘESAZOVÁNÍ:
Mladou monsteru přesazujeme každoročně. Monstery starší než 4 roky přesazujeme po 2 až 3 letech, ale vrchní vrstvu zeminy měníme každý rok. Doporučený podíl zeminy: 2 až 3 díly drnovky, 1 díl rašelinového substrátu, 1 díl humusu, 1 díl písku. Mladé rostliny můžeme pěstovat ve vědru, rostlina starší než 2 až 3 roky však potřebují větší nádobu. Mohou to být speciální květináče velkých rozměrů nebo dřevěné kádě. Neschopnost zajistit pro vzrostlou monsteru dostatečně objemnou nádobu je častou příčinou problémů se vzhledem a zdravím rostliny.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Vzdušnými výhony a řízky. Výhon musí mít list a vzdušný kořen. Když se monstera příliš rozroste, odřízne se jí vrcholek s jedním nebo více vzdušnými kořeny a zasadí se jako samostatná rostlina. Mateřská rostlina žije dál.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Slzení listů na okrajích:
Příčinou bývá převlhčený substrát. Mezi jednotlivými zálivkami tedy dělejte delší časové přestávky.
Hniloba kmínku:
Příčinou bývá houbová choroba, která je způsobena především nadbytkem vody a příliš nízkou teplotou v zimě. Rostlinu však můžete zachránit, pokud jí snížíte vlhkost substrátu, zvýšíte teplotu a nejlépe přesadíte.
Žloutnutí listů:
Pokud žloutne mnoho listů a zároveň s tím také pozorujete vadnutí a hnilobu, bývá nejčastější příčinou příliš mnoho vody. Pokud však příznaky vadnutí a hniloby chybí, může být žloutnutí listů způsobené podvýživou. Pokud jsou zasaženy pouze spodní listy, na kterých se objevují hnědé skvrny, a nové listy jsou malé a tmavé, může být příčinou nedostatek vody. Světlé listy, které jsou pokryté slámovými skvrnami, bývají příznakem příliš silného slunečního záření.
Ztráta listů:
Je zcela přirozené, pokud rostlině opadají spodní nejstarší listy. Pokud však opadají listy hromadně, je to nejčastěji způsobené nevhodnými podmínkami prostředí a příznaky se projeví především na horních listech. Pokud listy ještě před svým opadem zhnědnou a uschnou, bývá příčinou příliš mnoho tepla. Bývá to zcela běžné v období zimy, kdy je rostlina umístěna těsně vedle radiátoru.
Vytáhlý růst:
Nejčastější příčinou je nedostatek světla. Monstera totiž nemá ráda silnější stín.
Hnědé tečky na rubu listů:
Příčinou je sviluška.
Listy s hnědými a papírovitými špičkami a okraji:
Nejčastější příčinou je suchý vzduch. Předcházejte tomu častým rosením listů a doporučuje se obložit květináč vlhkou rašelinou. Podobné příznaky se mohou také objevit, pokud rostlinu opomenete včas přesadit. Hnědé špičky listů znamenají nadměrné množství vody, pokud však tomu skutečně tak je, listy spolu s tím zároveň žloutnou.
V listech nejsou otvory:
Pokud jsou listy ještě nedospělé, jsou celokrajné a nemají otvory. U dospělých listů bývá více příčin: chladno, málo světla, málo vody či málo živin. U velkých rostlin to bývá způsobeno tím, že k těm nejvrchnějším listům se vždy dostává méně vody a živin. Vzdušné kořeny by měli být do substrátu vtlačeny nebo by měly vrůstat do mechové hole.

Myrta (Myrtus)

Víno z plodů myrty bylo považováno za elixír mládí a krásy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Myrtus communis.
POPIS:
Je to věčně zelený keř s drobnými kopinatými nebo oválně zašpičatělými lesklými a aromatickými listy, temně zelené barvy. V přírodě dosahuje výšky 3 až 5 m. Kulturně pěstovaná však dosahuje výšky pouze 60 cm, rekord je 1 m. Myrta v překladu znamená balzám, myrha. Dříve byla myrta symbolem mladosti a krásy, známy jsou blahodárné účinky éterických olejů. Extrakty z listů se natíraly na obličej, což čistilo a osvěžovalo pokožku. Víno z plodů myrty bylo považováno za elixír mládí a krásy. Překrásné a rozlehlé myrtové háje se nacházeli převážně kolem chrámu bohyně krásy - Venery. Myrta také ničí choroboplodné mikroby. Vyžaduje neustálou pozornost a opatrné zacházení. Měla by být umístěna na světlém a slunečném místě. V létě ji chráníme před slunečním žárem. Vyžaduje čerstvý vzduch, měla by být tedy přes léto na balkoně. V létě ji také hojně postřikujeme měkkou odstátou vodou. V zimě se udržuje při teplotě 8-10°C, méně ji zaléváme a nepostřikujeme. Při vyšší teplotě může rostlina opadat, avšak na jaře listy opět vyrostou. Dobře snáší zařezávání, což umožňuje její různé tvarování. Rozmnožuje se na jaře nebo v létě semeny nebo řízky (polo-dřevěné větévky, dlouhé 6 až 8 cm). Poté se sázejí do písku nebo do zkypřeného substrátu. Aby se řízky rychleji zakořenily, hodně se zalévají, postřikují a přikrývají sklem nebo polyetylenovou fólií. Doporučuje se zemní směs z humusu, kompostu a písku - ve stejném poměru.
ČELEĎ:
Myrtaceae, myrtovité.
PŮVOD:
Středozemí.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé, slunné místo.
TEPLOTA:
Mírná, v zimě je optimální teplota 8 až 10°C.
OSVĚTLENÍ:
Myrta je světlomilná, potřebuje nejsvětlejší a nejslunečnější místo v domě.
ZALÉVÁNÍ:
Od jara do podzimu hojná, v zimě zaléváme pouze tolik, aby zemina úplně nevyschla.
HNOJENÍ:
Od března do srpna přihnojujeme kombinovaným hnojivem pro pokojové rostliny každé 2 týdny. Velkým rostlinám je možné jednou za léto do svrchní vrstvy půdy při přesazování nebo i bez něj přidat humus.
VLHKOST VZDUCHU:
Pravidelně rosíme. Občas můžeme myrtu osprchovat teplou vodou.
PŘESAZOVÁNÍ:
Mladé keříky přesazujeme každoročně. Dospělé myrty se přesazují po 3 - 4 letech, ale svrchní vrstva půdy se mění každý rok. Půda: 2 - 3 díly drnovky, 1 díl rašelinového substrátu, 1 díl humusu, 1 díl písku.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Rozmnožuje se na jaře nebo v létě, semeny nebo řízky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice.

Neoregelie (Neorgelia)

Zajímavá rostlina z Brazílie.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Neorgelia carolinae 'Tricolor', Neorgelia concentrica.
POPIS:
Je to bromliovitá, poměrně rozšížená rostlina, milovníci bromélií oceňují krásu jejích listů. Neoregélie se rozrůstá do velké šířky, proto potřebuje hodně místa. Nejlepší je umístit ji na podstavec blízko okna. Obzvláště krásná je Neoregelia carolinae. Její listy dosahují délky až 40 cm a šířky 5 cm, na okrajích mají světle žluté proužky, střed růžice je zbarven karmínově červeně a květy jsou světle modré. Střed růžice zčervená až před začátkem květu. Neoregelie je poměrně nenáročná pokojová květina a celkem dobře snáší vlhký vzduch.
V období květu vnitřní lístky červenají. Většina těchto rostlin jsou epifiti, tzn. že se upínají na kmeny a větve stromů svými krátkými pevnými kořínky a živí se srážkami a rostlinným humusem, který se hromadí v prasklinách kůry. Mezi broméliemi jsou i zemní rostliny. Broméliovité mají zkrácený stonek a listy, které tvoří talířek, do kterého se sbírá voda, díky níž je rostlina vyživována.
Takový způsob uchovávání vláhy je velmi řídký, málo rostlin totiž může existovat, když jsou jejich rostoucí části neustále zality vodou. Šupinky na listech jsou schopny pohlcovat vláhu přímo ze vzduchu. Neobyčejně dekorativní jsou jejich okvětí. Listeny mnohých rostlin jsou barevně okrášleny. Okvětí mají různé tvary a formy, od paliček na buben až po tvary kopí.
Život květů je krátký, ale listeny zdobí rostlinu dlouho. U některých rostlin této čeledi se po období květu objevují jedlé plody. Poté, co se vyvine květ, zaniká listová rozeta a na jejím místě se objevují dceřinné, které se používají při rozmnožování. Dobře rostou na jasném, rozptýleném světle v teplé místnosti. Je nutné je neustále zalévat a listové nádržky naplňovat vodou. Hodí se pro ně zemní směs s dobrou drenáží.
Doporučená směs zeminy: rašelina, hrubý listový kompost, rozdrolená kůra, hrubozrnný písek. V období aktivního růstu nezapomínejte hnojit. Výhonky můžeme od rostliny oddělovat jen tehdy, pokud mají tvar rozetky, jinak se špatně ukoření.
ČELEĎ:
Bromeliaceae, broméliovité.
PŮVOD:
Brazílie.
TEPLOTA:
V létě běžná pokojová teplota 22 až 25°C, v zimě chladnější 18 až 20°C, zimní minimum je 16°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlomilná rostlina, zastínění před přímým slunečním zářením potřebuje pouze v nejteplejších hodinách během letních dnů. V zimě je bezpodmínečně nutná světlá místnost. Nejlepší stanoviště je v bezprostřední blízkosti jižního okna nebo na parapetu východního nebo západního okna.
ZÁLIVKA:
Neoregelie se jako všechny bromélie zalévá do listové růžice. Je nutné, aby voda byla dobře odstátá a měla pokojovou teplotu. Na jaře a v létě musí být voda v listové růžici neustále, alespoň jednou za měsíc ji vyměňujeme za čerstvou. V zimě při udržování teploty pod 17°C, ji zaléváme raději do půdy a vodu v růžici nenecháváme vodu. V této době zaléváme mírně, přibližně po 7 až 10 dnech, tj. když půda proschne.
HNOJENÍ:
Od května do srpna hnojíme jednou měsíčně hnojivem rozpuštěným ve vodě na zálivku, kterou lijeme do listové růžice. Používáme speciální hnojivo pro bromélie nebo běžné hnojivo pro pokojové rostliny v třikrát menší dávce než pro jiné rostliny.
VLHKOST VZDUCHU:
Neoregelie má ráda pravidelné orosování, které se stává nutností, je-li rostlina v příliš suché místnosti, např. v zimě u ústředního topení.
PŘESAZOVÁNÍ:
Mateřská rostlina po odkvětu umírá. Její odnože se sázejí do půdní směsi.
Doporučené složení zeminy: 1 díl lehké drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašelinového substrátu, 1 díl humusu s příměsí písku. Můžeme použít koupenou směs zeminy pro orchideje. Květináč nesmí být příliš hluboký, lepší je použít širokou misku.
MNOŽENÍ:
Vedlejšími výhony, které se oddělují poté, co si vytvoří vlastní kořeny. Množíme také semeny, které sázíme do kypré zeminy, směsi z 1 dílu písku a 1 dílu listovky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Hnědé skvrny na listech:
Příčnou bývá popálení sluncem a rostlina potřebuje před přímým slunečním svitem zastínit.
Hnědé špičky listů:
Nejpravděpodobnější příčinou je suchý vzduch. V období léta se doporučuje rostlinu rosit.
Příčnou však také může být nedostatek vody uprostřed růžice nebo použití tvrdé vody.
Uhynutí rostliny:
U nekvetoucí rostliny je příčinou nadbytek vody. Pokud listová růžice odumře po odkvětu rostliny, je to přirozeným jevem.
Hmyz:
Nebezpečné bývají puklice a vlnatí červci.

Pilea

Nenáročná, vděčná pokojová rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Pilea cadierei 'Minima', Pilea crassifolia, Pilea nummulariifolia, Pilea spruceana, Pilea microphylla, Pilea repens, Pilea Bronze, Pilea involucrata.
POPIS:
V přírodě existuje přibližně 400 druhů zástupců tohoto rodu. Piley jsou celkem nenáročné, vyznačují se však dost neuspořádaným růstem, proto se mladé výhonky pro větší křovinatost zaštipují, a vytáhlé nebo obnažené stonky se seřezávají a rostlina se tak omlazuje, když se na jaře z řízků vysazuje nanovo.
Pilea cadieri:
Je to nevelký keřík, max. 40 cm vysoký, se vzpřímenými stonky. Listy jsou vstřícné, okrouhlého tvaru, na konci zašpičatělé, max. 10 cm dlouhé. Vršek listu může mít nejasný zubatý okraj. Listy jsou podél žilek zelené a mezi žilkami stříbřité. Květy jsou drobné, jednopohlavní - shromážděné v ženských a mužských štětičkovitých květenstvích.
Pilea microphylla:
Je to nevysoká bylina, vysoká obvykle max. 20 cm, se silně se větvícími masitými stonky. Listy jsou vstřícné, zaoblené, světle zelené barvy, drobné, max. 0,5 cm dlouhé. Květy jsou drobné.
Pilea "Norfolk":
Je to nevelký keř se vzpřímenými stonky. Listy jsou vstřícné, vejčité nebo okrouhlé, se zvlněným sametovým povrchem, max. 5 cm dlouhé. Barva listů je sytě zelená se stříbřitým nádechem, s červenohnědými vzory podél žilek, opačná strana listu je načervenalá.
Pilea repens:
Je to nevelký keřík, max. 25 cm vysoký, s plazivými stonky. Listy jsou vstřícné a okrouhlé, se zvlněným okrajem. Listy jsou max. 2,5 cm dlouhé, lesknoucí se, tmavě zelené barvy s měděným nádechem, spodní strana listu je purpurová.
Pilea Bronze:
Je to keřík, asi 30 cm vysoký, se vzpřímenými stonky. Listy jsou vstřícné, oválné, na konci zašpičatělé, max. 7 cm dlouhé. Povrch listu je vrásčitý, podél žilek je tmavě zelený a mezi nimi stříbřitý, jako u piley cadieri, nebo jsou okraje listů tmavě zelené a podél středové žilky je stříbřitý pás.
Pilea involucrata:
Je to max. 30 cm vysoký keřík, se vzpřímenými stonky. Listy jsou vstřícné, oválné, na konci zašpičatělé, max. 7 cm dlouhé. Povrch listu je silně krabatý, světle zelený, podél žilek hnědý. Tento druh je výchozí pro mnoho kříženců, jmenovitě pro Pilea repens.
Je velmi nenáročná na pěstování. Má ráda stín a dostatečnou vláhu. Vyžaduje zvýšenou vlhkost. Doporučuje se rostlinu zaštipovat. Nevydrží nízké teploty. Rozmnožuje se na jaře stonkovými řízky.
ČELEĎ:
Urticaceae, kopřivovité.
PŮVOD:
Vlhké tropy Jihovýchodní Asie.
TEPLOTA:
Dobře se jí daří na teplých stanovištích při 18 až 20°C, není žádoucí vyšší než 21°C, v zimě okolo 16 až 17°C, ne nižší než 15°C.
SVĚTLO:
Ostré rozptýlené světlo, v létě je před přímými slunečními paprsky nutné zastínění. Všechny druhy Piley potřebují také v zimě dobré osvětlení.
ZÁLIVKA:
Musí být pravidelná. Na jaře a v létě mírná, v zimě omezená, poté, co zem důkladně proschne. Zemina nesmí úplně vysychat nebo být příliš mokrá. Voda na zálivku by měla být měkká.
HNOJÍCÍ ZÁLIVKY
V období aktivního růstu od března do srpna ji hnojíme každé dva týdny tekutým hnojivem pro pokojové rostliny. Jestliže je v substrátu málo živin, mladé listy se zmenšují. Hnojivo se dávkuje podle návodu.
VZDUŠNÁ VLHKOST:
Piley mají rády pravidelné rosení a špatně snáší suchý vzduch.
PŘESAZOVÁNÍ:
Každoročně na jaře se Piley přesazují nebo omlazují.
Doporučené složení zeminy: 2 díly listovky, 1 díl rašeliny, 2 díly kompostové zeminy a 1 díl písku. Nutná je dobrá drenáž.
MNOŽENÍ:
Řízky. Řízky lehce zakoření ve vodě, je lepší sadit několik kusů do jednoho květináče.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Svilušky Pileu napadají, pokud má na svém stanovišti příliš suchý vzduch.

Potos (Scindapsus)

Potos (Scindapsus) je vděčná pokojová rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Scindapsus.
POPIS:
Potos (Scindapsus) je jedna z nejrozšířenějších pokojových rostlin.Potos (Scindapsus) je jedna z nejvhodnějších lián, co se týče dekorace interiéru. Jeho hlavní výhodou je ohromná výdrž, co se týče osvětlení. Stačí mu pouze málo slunečních paprsků, které proniknou do místnosti, nebo umělé osvětlení. Potos (Scindapsus) uzpůsoben suchému vzduchu, ale lépe roste při pravidelné postřikování. Nízké teploty - 0 °С, jakož i horký suchý vzduch, mu škodí.Charakteristické jsou jeho matné, sametové listy. Ale jeho hlavní zvláštností jsou kulaté, stříbrné skvrny. Potos (Scindapsus) snadno se rozmnožuje. Nové kořeny této rostliny se tvoří pouze v uzlech, tam vznikají výhonky. Nejlepší řízky jsou vrchní. Nejlepší je umístit je do mírně vlhké směsi pro řízkování, spolu s květináčem umístit do umělohmotné obalu a udržovat na teplém a světlém místě.Barevné odrůdy se pěstují složitěji,ale je možno jim pomoci fytohormony. Potosy (Scindapsus) dobře rostou v slabě kyselé půdě. Rostlinu je dobré každé 2 - 3 roky vypěstovat zanovo z vrchního řízku. Při zalévání dejte pozor, abyste ho nepřelili.
ČELEĎ:
Araceae, áronovité.
PŮVOD:
Šalamounovy ostrovy.
UMÍSTĚNÍ:
Světlo, polostín i stín.
ZÁLIVKA, HNOJENÍ:
Udržovat rovnoměrně vlhkou půdu. Od března do srpna týdně přihnojovat.
MNOŽENÍ:
Vrcholovými nebo stonkovými řízky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Poškození kořenů a opadávání listů v příliš mokrém prostředí.

Pryšec zářivý, "Kristova koruna" (Euphorbia milii)

Oblíbenou rostlinou rodu Euphorbia je pryšec zářivý - Kristova koruna

BOTANICKÝ NÁZEV:
Euphorbia balsamifera, Euphorbia erythraeae, Euphorbia grandicornis, Euphorbia keysii, Euphorbia lophogona, Euphorbia milii 'Marathon', Euphorbia pseudocactus, Euphorbia pulcherrima 'Dorothea', 'Gropom', 'Regina', Euphorbia splendens, Euphorbia tirucalli.
POPIS:
Tato početná čeleď sukulentních rostlin čítá okolo 2000 druhů. Mnozí její zástupci se vyznačují obrovskými rozměry a proto je nelze pěstovat v pokojových podmínkách. Ty pryšcovité, které se pěstují jako pokojové rostliny, jsou velmi oblíbené v prvé řadě pro svoji dlouhověkost (většina z nich žije a plní dekorativní funkci dlouhé roky), nenáročnost, nevšednost a krásu svého vzhledu. Všichni zástupci čeledě pryšcovitých při řezu nebo zlomu stonku vylučují jedovatou mléčnou šťávu, která při styku se sliznicí může vyvolat poměrně silné popálení. Tento Pryšec má malé krémové nebo pestrobarevné kvítky, které se objevují celý rok. Udržuje se v místnosti o teplotě vyšší než 20-25°C. Dobře snáší suchý vzduch. Přesazují se na jaře do půdy složené z humusu, listové půdy, rašeliny a písku (v poměru 3:3:1:1) s dobrou drenáží. Zalévá se teplou vodou. Každé dva týdny se hnojí minerálními hnojivy. Chraňte před průvany. Je to rostlina s krátkým světelným dnem (10 hodin světla, zbytek dne překrýt nějakou clonou). Rozmnožují se na jaře a začátkem léta vrchními řízky. Pamatujte, že je jedovatý, a že jeho mléko může podráždit pokožku. Pro rychlejší zakořenění se používají stimulátory růstu.
Pryšec nádherný, Poinsetie (Euphorbia pulcherrima) dostal název vánoční hvězda, protože krásně kvete v době katolických Vánoc. Má sytě zelené, velké jemné listy. Listy pod okvětími mají některé druhy jasně červené, jiné růžové nebo bílé, samotné květy jsou drobné a neatraktivní. Tento druh pryšce potřebuje stanoviště na slunci, ale v nejžhavějších hodinách letních dní je nutné zastínění. Zimní teplotní minimum je 8°C. V létě pravidelně rosíme. Při přesazování ostříháme větvičky téměř na poloviční délku. Po odkvětu Poinsetii obyčejně vyhazujeme, protože její pěstování v zimě v domácích podmínkách je velmi složité. Po začátku topné sezóny v příliš teplé místnosti shazuje listy a ztrácí dekorativní funkci. Kromě toho Poinsetie velmi špatně snáší průvan a výkyvy teplot.
Pryšec zářivý (Euphorbia milii) nazývaný také Kristova nebo trnová koruna je nevelký ostnatý keř s mohutnými šedavými stonky a sytě zelenými podlouhlými listy. Květy jsou velmi drobné, žlutavé barvy, jasně červené listeny jsou často pokládány za květy. Pryšec zářivý potřebuje v létě maximum slunečního záření, tvarování koruny prořezáváním a chladné zimoviště s teplotou kolem 13°C. Sází se do hlinité zeminy, která má být těžší než pro jiné druhy pokojových rostlin. Jiný název tohoto druhu je Euphorbia splendens.
Euphorbia tirucalli je sukulentní keříčkovitá rostlina, skládající se jakoby z mnoha masitých tyčinek, stonků, o síle tužky. Nemá listy ani trny. Bohatě kvete drobnými žlutými kvítky.
Euphorbia obesa je sukulentní rostlina s kulovitým stonkem, jaký nacházíme i u kaktusu. Stonek má lehce naznačená žebra, po jejichž okraji se táhne pás bradavičnatých výrůstků, které nemají ostny.
Euphorbia grandicornis je sukulentní rostlina se vztyčenými, masitými rozvětvenými stonky. V řezu jsou stonky trojhranné a mají vyznačená žebra. Po kraji žeber pod přímým nebo tupým úhlem k sobě v párech přisedají velké ostny žlutohnědé nebo šedé barvy. Na mladých výhonech tohoto pryšce se objevují lístečky, které však brzy opadnou. Květy jsou drobné, žluté, tvoří složená květenství.
Euphorbia polygona je keříčkovitá rostlina s masitým kulatým stonkem s vyznačenými žebry. Žeber může být 7 až 20, jsou ostrá a na okrajích zvlněná, mají bradavičnaté výrůstky a jednotlivé, téměř černé ostny s fialovým nádechem. Květy jsou drobné, žluté, tvoří květenství.
Euphorbia cereiformis je sukulentní rostlina se vztyčenými, masitými rozvětvenými stonky, dosahujícími výšky kolem 1m. Na žebrech stonku jsou hnědé nebo šedavé ostny. Stonky jsou zakončeny několika listy podlouhlého tvaru se zahrocenou špičkou.
ČELEĎ:
Euphorobiaceae, pryšcovité.
PŮVOD:
Madagaskar.
DOBA KVĚTU:
Říjen až březen.
TEPLOTA:
V létě 20 - 25°C, v období zimního vegetačního klidu okolo 13°C, minimálně 10 -12°C.
OSVĚTLENÍ:
Jasné světlo v zimě i v létě. Pryšce mají rády hodně světla, zvykat je na přímé jarní a letní slunce musíme postupně, aby neutrpěly popáleniny. Nejlepší stanoviště pro Pryšce je na parapetu jižního nebo jihovýchodního okna. V zimě zajistěte dostatek světla.
ZALÉVÁNÍ:
Na jaře a v létě mírná, přibližně dvakrát týdně, od podzimu ji snižujeme, v zimě udržujeme v chladu a zaléváme velmi zřídka. Sukulentní druhy například zaléváme přibližně jednou měsíčně. Vodu na zálivku používáme měkkou, pokojové teploty. V období růstu a květu půda nesmí nikdy zcela vyschnout.
HNOJENÍ:
V období růstu a květu přihnojujeme dvakrát týdně speciálním hnojivem pro pokojové rostliny. Pro kvetoucí druhy pryšců používáme draselná hnojiva, pro nekvetoucí druhy můžeme použít hnojivo pro kaktusy.
VLHKOST VZDUCHU:
Pryšce dobře snášejí suchý vzduch, ale pravidelné orosování teplou vodou jim velmi prospívá.
PŘESAZOVÁNÍ:
Doporučený podíl zeminy: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašelinového substrátu, 1 díl písku a cihlová drť. Mladé rostliny se přesazují každoročně nebo ob rok, staré rostliny po dvou až třech letech.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Řízky, které se nechávají oschnout na vzduchu a řezy na mateřské rostlině zasypeme drceným uhlím.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Stonek vytáhlý a znetvořený:
V zimním období bývá příčinou příliš mnoho vody. V období léta je pak nejčastější příčinou málo světla. Květináčem občas otočte, aby byl růst rostliny stejnoměrný.
Hnědé měkké skvrny:
Příčinou je houbová skvrnitost listů. Použijte systémový fungicid a místnost, ve které sukulent je, více větrejte.
Náhlá ztráta listů:
Příčinou je příliš studená voda nebo v letním období také nedostatek vody.
Hnědé suché skvrny:
Příčinou je zcela jistě nedostatečná zálivka. Mějte na paměti, že sukulenty potřebují v letním období zálivku dosti bohatou.
Zvadlé a vybledlé listy:
Příčinou je přelití rostliny, a to především v zimě.
Hniloba základu, úhyn stonku:
Příčinou je hniloba báze stonku v důsledku přelití rostliny, a to především v zimě. Vrchní část stonku rostliny můžete použít k jejímu množení. V zimě vhodně upravte zálivku a povrch substrátu překryjte vrstvou kamenné drtě.
VAROVÁNÍ:
Všechny části této rostliny jsou jedovaté.

Pryšec nádherný, vánoční hvězda, poinsetie (Euphorbiapulcherrima)

Tato rostlina rozkvétá obyčejně v předvečer Vánoc.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Euphorbia pulcherrima, Euphorbia balsamifera, Euphorbia erythraeae, Euphorbia grandicornis, Euphorbia keysii, Euphorbia lophogona, Euphorbia milii 'Marathon', Euphorbia pseudocactus, Euphorbia splendens, Euphorbia tirucalli
POPIS:
Tato rostlina rozkvétá obyčejně v předvečer Vánoc, nazývají ji také vánoční nebo betlémská hvězda. Originálnost a efektivnost nepropůjčují této rostlině květy, ale velké listeny, nejčastěji červené barvy. Poté, co odkvete, vyžaduje tato rostlina 2 měsíce klidu, kdy snižujeme zavlažování, ale tak aby půda nepřeschla. Pěstuje se v chladnější místnosti o teplotě 12 až 14°C. Na jaře se rostlina hodně ořezává, nechávají se výhonky 15 až 20 cm dlouhé. Po období klidu se přesazuje do půdy složené z humusu, listové půdy, rašeliny a písku (v poměru 3:3:1:1) s dobrou drenáží. Zalévá se teplou vodou. Každé dva týdny se hnojí minerálními hnojivy. Chraňte před průvany. Je to rostlina s krátkým světelným dnem. Potřebuje 10 hodin světla a na zbytek dne překrýt nějakou clonou. Rozmnožují se na jaře a začátkem léta vrchními řízky. Pamatujte, že je jedovatý, a že jeho mléko může pokožku podráždit. Pro rychlejší zakořenění se používají stimulátory růstu.
ČELEĎ:
Euphorbiaceae, pryšcovité.
PŮVOD:
Tropické Mexiko, Střední Amerika.
DOBA KVĚTU:
Listopad až leden.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé místo.
ZÁLIVKA, HNOJENÍ:
Zalévá se hojně teplou vodou. Každé dva týdny ji hnojíme minerálními hnojivy.
MNOŽENÍ:
Vrchními řízky.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice.
VAROVÁNÍ:
Mléčná šťáva může podráždit pokožku.

Rhipsalis

Rhipsalis je epifytní kaktus.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Rhipsalis cassutha, Rhipsalis paradoxa, Rhipsalis pilocarpa, Rhipsalis cereuscula.
POPIS:
Rhipsalis je epifytní kaktus. Je velmi rozšířený jak mezi kaktusáři, tak i mezi těmi, kteří pěstují nejrůznější pokojové rostliny. Běžný pěstitel Rhipsalis ke kaktusům jen těžko zařadí, protože jejich vnější vzhled neodpovídá obvyklým představám o kaktusech. S tím jsou také spojeny základní chyby v péči. Rhipsalis je letní kaktus a péče o něj je osobitá, avšak jsou celkem nenáročné. Velmi efektně Rhipsalis vypadá v závěsných košících nebo květináčích. Obvykle rozkvétá na velikonoce, kvete tedy od dubna do května.
Rhipsalis pilocarpa:
Má stonky, které jsou silnější a tvrdší, nevětví se příliš silně a jsou pokryty krátkými nažloutlými vlásky. Ve vhodných podmínkách kvete 2 až 3 krát za rok. Kvete celkem hojně velkými nažloutlými květy. Květy mají hodně okvětních lístků a tyčinek, díky čemuž vypadají nadýchaně.
Rhipsalis cereuscula:
Má stonky, které se skládají z tenkých masitých a krátkých částí, které se dobře větví. Můžeme říci, že se tato rostlina skládá z jakoby tenkých tyčinek. Může být jak závěsný, tak i stromovitý, v tom případě se však musí přivazovat. V pokojových podmínkách kvete velmi vzácně.
ČELEĎ:
Cactaceae, kaktusovité.
PŮVOD:
Brazílie.
TEPLOTA:
Rhipsalis se uchovává se při mírných nebo trochu nižších teplotách, asi okolo 18 až 20°C, v období od října do ledna je nutné dopřát mu období klidu při teplotě 15 až 17°C.
OSVĚTLENÍ:
Rhipsalis vyžaduje stanoviště na světlém místě, ale s nutným zastíněním před přímými slunečními paprsky. Dobře se mu daří na severním okně.
ZÁLIVKA:
Rhipsalis poté, co se na něm objeví poupata až do konce jeho kvetení zaléváme vydatně, zem musí být stále navlhlá. Na konci kvetení se zálivka trochu omezuje. Od září rostlina přechází do období klidu. Se snížením teploty je zálivka omezená, zalévá se ojediněle, pouze tak, aby zemina nevyschla úplně.
HNOJENÍ:
Rhipsalis přihnojujeme od března do června speciálním hnojivem pro kaktusy, každé dva týdny. Aplikovat pro velikonoční kaktus organická hnojiva, což platí i pro ostatní kaktusy, nelze.
VLHKOST VZDUCHU:
Rhipsalis uvítá pravidelné rosení a pravidelnou teplou sprchu. Vlhké prostředí je pro velikonoční kaktusy prospěšné.
PŘESAZOVÁNÍ:
Rhipsalis přesazujeme po odkvětu, vždy na konci května až v červnu. Nádoba pro přesazení se hodí prostorná, ne však hluboká. Upřednostňují substrát se slabě kyselou reakcí, s pH 4,5 až 6.
Doporučené složení zeminy: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl písku a antuka. Nutná je dobrá drenáž. Můžete použít kupovanou půdní směs pro kaktusy.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Rhipsalis se rozmnožujeme semeny a řízky, které se po několika kusech sadí do jednoho květináče. Řízky, které mají 2 až 3 části, se v průběhu 2 dnů usuší a zakořeňují v navlhlém substrátu z listovky a písku ve stejném podílu. Řízky se nemohou zahloubit do země, postačí, když se spodek části bude dotýkat půdy.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Rhipsalis bývá škůdci a chorobami napadán jen velmi vzácně.

Starček Rowleův (Senecio rowleyanus)

Rostlina do zývěsných košíčků.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Senecio rowleyanus.
POPIS:
Tuto rostlinu si často pletou s břečťanem. Listy má však šťavnaté, masité, sukulentní, bez bílo-zelené barvy. Stonky a řapíky má načervenalé. Upřednostňuje teplou místnost, v zimě nejníže 12°C. Vyžaduje dostatek přímého slunečního světla. Suchý vzduch snáší dobře. Přesazujeme vždy na jaře, asi jednou za dva roky. Rozmnožování je snadné, stonkovými řízky z jara nebo v létě.
ČELEĎ:
Asteraceae, hvězdnicovité.
PŮVOD:
Jihozápadní Afrika.
UMÍSTĚNÍ:
Přímé sluneční světlo. Vyžaduje dostatek přímého slunečního světla, snáší dobře suchý vzduch.
ZÁLIVKA, HNOJENÍ:
Zalévat přiměřeně, spíše méně.
MNOŽENÍ:
Jde to velice snadno, stonkovými řízky na jaře nebo v létě.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice.

Syngónium (Syngonium)

Exotická šplhavá rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Syngonium podophyllum.
POPIS:
Je to krásná, mnoholetá, plazící se liána se zeleným stonkem, která postupem času tvar listů mění. V mládí má jednoduché srdcovité listy, dlouhé od 7 do 13 cm. Dospělé listy jsou umístěny na velmi dlouhých řapících a mají 3 až 11 dílů. Rozměr listů se postupem času zvětšuje. Jsou to nenáročné rostliny a pokojové podmínky dobře snášejí. Dobře rostou prakticky za jakéhokoliv osvětlení, pouze je třeba chránit je před přímými slunečními paprsky. Zalévají se přiměřeně, ale pravidelně měkkou vodou bez vápna. Nachází-li se rostlina v pokoji, kde je suchý vzkuch, nebo v blízkosti topení, doporučuejeme rostlinu postřikovat. Voda by však neměla zůstávat v misce pod květináčem. V období aktivního růstu rostlinu hnojíme každé dva týdny organickými nebo minerálními hnojivy s malým obsahem vápníku. Aby tyto rostliny rostly zpříma nahoru, vyžadují oporu. Pro lepší větvení se mladé rostliny nad 6. až 7. listem zaštipují. Rozmnožuje se vršky výhonků nebo kousky stonků.
ČELEĎ:
Araceae, aralkovité.
PŮVOD:
Střední Amerika.
UMÍSTĚNÍ:
Kamkoli, jen ne na přímé slunce.
TEPLOTA:
Dobře roste na teplých stanovištích, kde je 18 až 20°C, v zimě ne méně než 16°C.
SVĚTLO:
Má ráda ostré a rozptýlené světlo. Před přímými slunečními paprsky, především v létě, ji musíme zastínit. Druhy Syngonia s tmavě zelenými listy snáší lehký polostín, pestrolisté variety jsou světlomilnější. V zimě je nutné dobré osvětlení, jinak se listy začnou zmenšovat a ztrácet barvu. V zimě proto Singonium přemistěte blíže k oknu.
ZÁLIVKA:
Musí být pravidelná, mírná na jaře a v létě, v zimě zřídkavá. Zemina nesmí vyschnout nebo být příliš mokrá.
HNOJÍCÍ ZÁLIVKY:
V období aktivního růstu od března do srpna ji každé 2 týdnyhnojíme tekutým hnojivem pro pokojové rostliny. Při nedostatku živin v půdě se mladé listy scvrkávají.
VZDUŠNÁ VLHKOST:
Mají rády vlhký vzduch, proto doporučujeme jejich časté rosení.
PŘESAZOVÁNÍ:
Každé dva roky na jaře.
Doporučená směs zeminy: 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl kompostové zeminy, 1 díl písku.
MNOŽENÍ:
Řízky a vzdušnými odnožemi.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Mšice a štítenky, pokud má rostlina na svém stanovišti příliš suchý vzduch.

Tchýnin jazyk, tenura (Sansevieria)

Neznečitelná rostlina.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Sansevieria trifasciata.
POPIS:
Tato rostlina patří do čeledi agávovitých, z nichž je nejrozšířenější právě Tchýnin jazyk. Je to nenáročná rostlina, populární především díky svým zajímavým listům, které jsou velké, mečovité a vyrůstají v trsech po 6 až 8 a dosahují do 90 cm výšky, přičemž stojí téměř kolmo. Na temně zeleném pozadí se vydělují světlé příčné pásy, které jsou nejzřetelnější u mladých listů. Upřednostňuje jasné světlo s trochou přímých slunečních paprsků, avšak roste dobře také ve stínu. Rostlina se uchovává při teplotě 15 až 25°C, v zimě okolo 14°C. Zaléváme přiměřeně, aby půda ani nevysychala, ani nebyla příliš vlhkou. Každý měsíc hnojíme organickými a minerálními hnojivy. Jako půdní směs se používá listová půda, kompostová půda, humus, rašelina a písek (v poměru 2:1:1:1:1). Rozmnožuje se dělením trsu.
ČELEĎ:
Agavaceae, agávovité.
PŮVOD:
Tropická západní Afrika.
UMÍSTĚNÍ:
Světlé místo, může být i stinné.
TEPLOTA:
Mírná, v zimě raději nižší 14-16°C, minimum je 12°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlomilná, upřednostňuje ostré rozptýlené světlo, snáší lehký polostín, pestrolisté variety jsou více světlomilné a dobře reagují na přímé sluneční paprsky. V zimě je nutné prosvětlené stanoviště. Dobré je umístit rostlinu na východním a západním okně. Na jižním je třeba zastínění v poledních hodinách. Tchýnin jazyk bude růst i na severním okně, ale k tomu, aby listy byly co nejpestřejší, je potřeba slunce.
ZALÉVÁNÍ:
Mírná od jara do podzimu, zemina vždy musí stihnout proschnout. V zimě se zálivka omezí na přibližně jednou za dva až tři týdny, v závislosti na teplotě stanoviště. Při zálivce, zvláště v zimě, nesmíme dopustit, aby se voda dostala do středu růžice! Mohlo by to způsobit její zahnívání.V období růstu se provádí hnojící zálivky, a to tekutým hnojivem pro pokojové rostliny, nepřihnojuje se však častěji než jedenkrát za měsíc.
VLHKOST VZDUCHU:
Nepotřebuje rosit, ale listy se omývají od prachu.
PŘESAZOVÁNÍ:
Tchýnin jazyk se přesazuje až poté, co je nádoba příliš těsná, tedy přibližně mladé rostliny každé dva roky, starší rostliny každé tři roky. Protože kořeny Sanseviery se rozrůstají do šířky, květináč pro ni nesmí být moc hluboký, zato však dostatečně široký. Doporučený podíl zeminy je: 2 díly drnovky, 1 díl listovky a 1 díl písku. Nutná je dobrá drenáž.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Bočními výhonky na jaře a také listem nebo částí listu. K množení listem se bere starý list, který rozřežeme na kousky dlouhé 4 až 5 cm a na vzduchu trochu přisušíme. Potom list spodním koncem vsadíme do písku a po zakořenění, přesazujeme do květináče se substrátem.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Vzácní.

Tlustice (Crassula)

Tlustice (Crassula) patří k sukulentům, která se při dobré péči mohou dožít i vyššího věku.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Crassula arborescens, Crassula coccinea, Crassula ovata.
POPIS:
Tlustice patří k sukulentům. Kromě květů a plodů, které se stejně málo komu podaří uvidět, je společným znakem těchto rostlin především umístění listů na stonku. Rostou naproti sobě, v důsledku čehož velmi často srůstají. Každý následující pár listů je umístěn pod úhlem 90° oproti předcházejícímu. Tvar listů nelze považovat za společný znak těchto rostlin, neboť některé mají listy 10 cm dlouhé a některé jen 2 až 3mm. Tlustice má ráda jasné světlo i v období zimního klidu. V létě se umisťují na balkón. Rozmnožují se řízkováním, nejlépe v březnu a únoru, mohou se však množit i v jiné části roku. V létě zaléváme hojně, v zimě mírně tak, aby půda nevyschla. V zimní období by teplota neměla přesahovat 10°C. Používá se směs listové, kompostové půdy a písku (v poměru 1:1:1). Používají se dusíkatá a minerální hnojiva.
ČELEĎ:
Crassulaceae, tlusticovité.
PŮVOD:
Jižní Afrika
UMÍSTĚNÍ:
Světlůo, ale nikoli výsluní.
DOBA KVĚTU:
Květen a červen.
TEPLOTA:
Přiměřená. V zimě 8 až 12°C, při suchém udržování. Zimní minimum 7°C. V létě se mohou rostliny pěstovat venku, na zahradě a balkoně. Přezimování v teplých místnostech vede ke ztrátě listů a dekorativního vzhledu.
OSVĚTLENÍ:
Jasné intenzivní osvětlení s přímým slunečním zářením. Tlustice, mají rády hodně světla a slunce v létě i v zimě.
ZALÉVÁNÍ:
Přiměřená, na jaře a v létě bohatá, na podzim velmi mírná. V zimě se prakticky nezalévají.
HNOJENÍ:
Od konce jara do středního léta se přihnojují speciálními hnojivy pro kaktusy a jiné sukulenty jedenkrát do měsíce.
VLHKOST VZDUCHU:
Tlustice jsou shovívavé k suchému vzduchu.
PŘESAZOVÁNÍ:
Doporučený podíl zeminy: 1 díl drnovky, 1díl listovky, 1 část rašeliny, 1díl písku a přidáme trošku cihlové drtě. Pro starší a vzrostlé rostliny se přidávají 2 díly drnovky. Přesazujeme mladé rostliny každoročně, starší přes rok. Po přesazování zaléváme opatrně, aby nezahnívaly kořeny, proto na dno květináče dáváme dřevěné uhlí.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Listovými a stéblovými řízky. Stébla a listy se podsuší. Také se mohou rozmnožovat semeny, ale je to velice těžké.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Stonek vytáhlý a znetvořený:
V zimním období bývá příčinou příliš mnoho vody. V období léta je pak nejčastější příčinou málo světla. Květináčem občas otočte, aby byl růst rostliny stejnoměrný.
Hnědé měkké skvrny:
Příčinou je houbová skvrnitost listů. Použijte systémový fungicid a místnost, ve které sukulent je, více větrejte.
Náhlá ztráta listů:
Příčinou je příliš studená voda nebo v letním období také nedostatek vody.
Hnědé suché skvrny:
Příčinou je zcela jistě nedostatečná zálivka. Mějte na paměti, že sukulenty potřebují v letním období zálivku dosti bohatou.
Zvadlé a vybledlé listy:
Příčinou je přelití rostliny, a to především v zimě.
Hniloba základu, úhyn stonku:
Příčinou je hniloba báze stonku v důsledku přelití rostliny, a to především v zimě. Vrchní část stonku rostliny můžete použít k jejímu množení. V zimě vhodně upravte zálivku a povrch substrátu překryjte vrstvou kamenné drtě.

Toulitka (Anthurium)

Květina flamenga.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Anthurium crystallinum, Anthurium scherzerianum.
POPIS:
Velmi krásná, věčně zelená, epifitní rostlina. Květenství má velice vytříbené a originální, a to co do tvaru i barvy. Přidává jí to exotický vzhled, ne náhodou tedy dostala přízvisko "Květina flamenga". Jo to celkem "náladová" rostlina a pěstovat ji v domácích podmínkách není snadné. Toulitek je několik druhů. Všechny druhy jsou teplomilné a vyžadují vláhu. Mohou být i ve stínu. V jarním a letním období by se teplota měla pohybovat mezi 20 až 25°C při zvýšené vlhkosti vzduchu. Zavlažují se pravidelně a hojně teplou vodou a dbáme na to, aby půda byla vždy vlhká, ale aby květina ve vodě přímo nestála. Proto je nutné po nějaké době po zalévání přebytečnou vodu vylít. Rostlinu také musíme často kropit a otírat jí listy. Vodu používejte odstátou a měkkou. Na podzim a v zimě se rostlina umisťuje do chladnějších místností a snižuje se zavlažování. Všechny tuolitky jsou náchylné na průvan, a také na nedostatek vody, proto je dobré je zasadit do nízké a široké nádoby. Obyčejně se přesazují na jaře do zemní směsi, skládající se z listové zeminy, chvojí, rašeliny a písku (v poměru 1:1:1:0,5). Škodí jí mšice a molice.
ČELEĎ:
Araceae, áronovité.
PŮVOD:
Střední a Jižní Amerika.
UMÍSTĚNÍ:
Světlo a teplo.
TEPLOTA:
Rostlina by se měla uchovávat v teplé místnosti, při teplotě 20 až 25°C, ale izolovaně od vytápěcího zařízení. Minimální zimní teplota je 15°C.
SVĚTLO:
Toulitka se prostředí v místnosti rychle přizpůsobí, nemá ráda přímé sluneční paprsky, ale potřebuje hodně světla k tomu, aby květy mohly získat co nejsytější a nejzářivější barvu.
ZALÉVÁNÍ:
V období růstu se zalévá mírně, ale pravidelně.
HNOJENÍ:
Nepotřebuje mnoho živin, rostlinu stačí od března do srpna jednou za dva týdny přihnojovat.
VZDUŠNÁ VLHKOST:
Doporučuje se pravidelně (ráno a večer) rosit vodou, protože toulitky potřebují velmi vlhký vzduch. Doporučuje se také obalovat stonky rostliny rašeliníkem, který se navlhčuje.
PŘESAZOVÁNÍ:
Přesazuje se do substrátu pro rostliny bromeliovité a orchideje, v doporučeném poměru: 1 díl listovky, 1 díl jehličnatky, 1 díl rašeliny a 1 díl písku. Umisťujeme raději do širokých mělkých květináčů s dobrou drenáží. Do půdy se přidávají kousky dřevěného uhlí. Po přesazení se obzvlášť chrání před přímými slunečními paprsky, často se rosí a opatrně zalévá.
MNOŽENÍ:
Dlouhostonkové toulitky se rozmnožují vrcholovými řízky s malým množstvím vzdušných kořenů. Toulitky krátkostonkové se množí dělením a také semeny.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Hnědé skvrny na listech:
Příčnou bývá popálení sluncem a rostlina potřebuje před přímým slunečním svitem zastínit.
Hnědé špičky listů:
Nejpravděpodobnější příčinou je suchý vzduch. V období léta se doporučuje rostlinu rosit.
Příčnou však také může být nedostatek vody uprostřed růžice nebo použití tvrdé vody.
Uhynutí rostliny:
U nekvetoucí rostliny je příčinou nadbytek vody. Pokud listová růžice odumře po odkvětu rostliny, je to přirozeným jevem.
Hmyz:
Nebezpečné bývají puklice a vlnatí červci.
VAROVÁNÍ:
Obsahuje látky, které mohou dráždit sliznice.

Vánoční kaktus (Schlumbergera)

Vánoční kaktus je jeden z nejpopulárnějších vlhkomilných kaktusů.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Schlumbergera 'Gold Charm', Schlumbergera russeliana.
POPIS:
Schlumbergera truncatus:
Má na okraji listových segmentů stébel ostré zoubky. Květy jsou dvoustranné, symetrické, se skosenou květní trubkou, ohnutou dozadu, s řapíčky ohnutými dozadu, o průměru asi 2,5 cm. Odstíny květů jsou různé, od bílé, přes něžně růžovou, až po šeříkovou a fialkovou.
Schlumberga buclei:
Má malé segmenty světle-zelené barvy, se slabými výstupky po krajích. Kvete lilově-růžovými kvítky. Kvete od konce října do ledna. Je jedním z nejpopulárnějších vlhkomilných kaktusů. Jeho jméno pochází ze zimního květenství. Kvítka jsou jasně zbarvená: bílá, růžová, červená, purpurově-červená a fialová, a to rozličné sytosti. Tyto kaktusy nepřenášíme na přímé sluneční Světlo, prospívá jim udržování na polo-stinném místě. Intenzivně se zalévají v létě a Elami přiměřeně v zimě. Teplota se nesmí snížit pod 12°C. V době květenství nelze z rostliny odřezat rouby, přesazovat ji nebo pootáčet květináč na jiné Světlo. Rostlina by mohla poupata ztratit. V létě je dobré odnést rostliny na balkon, je však nutné je zakrývat od přímých slunečních paprsků. Rozmnožuje se roubováním. Předsušují se středně dlouho (asi 2 až 3 dny), a poté se vysazují do vlhkého písku.
ČELEĎ:
Cactaceae, kaktusovité.
PŮVOD:
Jižní Amerika (Brazílie).
DOBA KVĚTU:
Říjen až leden.
UMÍSTĚNÍ:
Polostín.
TEPLOTA:
V létě přiměřená, neměla by přesáhnout 25°C. Od září do poloviny listopadu je období klidové při teplotě 15 až 16°C, minimum je 12°C. Od října do ledna se tvoří popata a květy. Teplota by měla být kolem 18 až 20°C. Až rostlina odkvete, postavíme ji do chladnější mítnosti, s teplotou kolem 15 až 16°C.
OSVĚTLENÍ:
Světlé místo, lehký polostín. Přistínění je nutné. Dobže se jí daří na severním okně.
ZALÉVÁNÍ:
Od doby objevení poupat až do konce jejich odkvětu zaléváme mírně. Zemina by neměla přeschnout a měla by být stále vlhká. Pokud Vániční kaktus přesadíme v prosinci, musíme zeminu udržovat přibližně až do dubna vlhkou. Od dubna do září zálivku omezíme, až do mírného přeschnutí zeminy. Od září zálivku omezujeme, hnojíme, aby stonkové články vyzrály, a po dva měsíce držíme rostlinu v chladnějších podmínkách.
HNOJENÍ:
Přihnojujeme jednou za tři týdny po Přesazování rostlin, po jejich odkvětu, speciálními hnojivy pro kaktusy, a to každé dva týdny až do září.
VLHKOST VZDUCHU:
Prospívá pravidelné rosení vlažnou vodou.
PŘESAZOVÁNÍ:
Přesazujeme po odkvětu rostliny, koncem ledna.
Doporučený podíl zeminy: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl písku a cihlové drtě. Může se použít i směs pro kaktusy.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Řízky, o velikosti 2 až 3 cm. Zakoření může proběhnout v jakémkoliv období roku. Po seříznutí řízky malinko podsušíme a dáme do prohřáté vlhké zeminy. Můžeme přikrýt polyetylenem nebo skleničkou. Je dobré pravidelné provětrávání.
ŠKŮDCI, CHOROBY:
Vzácní.

Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis)

Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) je kaktus, sestávající z malých plochých článků se zvonkovitými kvítky našedlé barvy.

BOTANICKÝ NÁZEV:
Rhipslidopsis gaertneri.
POPIS:
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) je kaktus s u nás velice rozšířeným názvem. Stonky se sestávají z malých plochých článků. Na jaře se na nich objevují zvonkovité kvítky našedlé barvy. Může dosahovat do výšky až 30 cm.
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) nevydrží přímé sluneční paprsky, je lepší ho pěstovat na zastíněných místech. V létě ho zaléváme hojně, v zimě přiměřeně. Teplota by neměla klesat pod 12°C. V období květu nelze z kaktusu odřezávat řízky a dokonce ani přemisťovat květináč, kaktus by mohl shodit poupata. V létě se umisťuje na balkon, je však nutné ho ochránit před přímými slunečními paprsky. Rozmnožuje se řízkováním. Řízky se nechají 2 až 3 dny proschnout, a poté se umisťují do vlhkého písku. Pro sázení se používá zemní směs s humusem ( 1/4 - 1/5 z celkového množství) a pro intenzivní růst je nutné kaktus hnojit.
ČELEĎ:
Cactaceae, kaktusovité.
PŮVOD:
Brazílie.
TEPLOTA:
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) se uchovává se při mírných nebo trochu nižších teplotách, asi okolo 18 až 20°C, v období od října do ledna je nutné dopřát mu období klidu při teplotě 15 až 17°C.
OSVĚTLENÍ:
Vyžaduje světlé umístění, nejlépe lehký polostín, ale s nutným zastíněním před přímými slunečními paprsky. Dobře se mu daří na severním okně.
ZÁLIVKA:
Poté, co se objeví poupata až do konce kvetení sho zaléváme vydatně, zem musí být stále navlhlá. Na konci kvetení se zálivka trochu omezuje. Od září rostlina přechází do období klidu, se snížením teploty je zálivka omezená, zalévá se ojediněle, pouze tak, aby zemina nevyschla úplně.
HNOJENÍ:
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) přihnojujeme od března do června speciálním hnojivem pro kaktusy, každé dva týdny. Aplikovat pro velikonoční kaktus organická hnojiva, což platí i pro ostatní kaktusy, nelze.
VLHKOST VZDUCHU:
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) uvítá pravidelné rosení a pravidelnou teplou sprchu. Vlhké prostředí je pro velikonoční kaktusy prospěšné.
PŘESAZOVÁNÍ:
Přesazujeme je po odkvětu, na konci května až v červnu. Nádoba pro přesazení se hodí prostorná, ne však hluboká. Upřednostňují substrát se slabě kyselou reakcí, s pH 4,5 až 6.
Doporučené složení zeminy: 1 díl drnovky, 1 díl listovky, 1 díl rašeliny, 1 díl písku a antuka. Nutná je dobrá drenáž. Můžete použít kupovanou půdní směs pro kaktusy.
ROZMNOŽOVÁNÍ:
Velikonoční kaktus (Rhipsalidopsis) rozmnožujeme semeny a řízky, které se po několika kusech sadí do jednoho květináče. Řízky, které mají 2 až 3 části se v průběhu 2 dní usuší a zakořeňují v navlhlém substrátu z listovky a písku ve stejném podílu. Řízky se nemohou zahloubit do země, postačí, když se spodek části bude dotýkat půdy.